Článek
Únos Aldo Mora
Co se onoho dne v Římě vlastně stalo? Cílem zmíněné akce nebyl nikdo jiný než pětinásobný italský premiér, předseda Křesťanské demokracie (DC) a jeden z nejvýznamnějších politiků své doby, Aldo Moro. Jeho pětičlenná ochranka byla zlikvidována během několika sekund a sám Moro zmizel neznámo kam.
Tisíce policistů poté po celých 55 dní po Aldo Morovi pátraly v celém Římě i jinde. Aldo Moro prostřednictvím svých únosců psal dopisy, prosebné i kritické. K únosu se totiž přihlásila extremistická levicová skupina Rudé brigády, která požadovala výměnu Mora za své vězněné členy. Italská vláda s únosci však jednat odmítla s tím, že by tím došlo ke kolapsu politického systému v Itálii, neboť by bylo jasné, že násilím lze dosáhnout politických cílů. To je jistě pravda a platí to tak či onak při každém únosu. Jenomže případ Aldo Mora byl složitější.
Pátrání žádný úspěch nepřineslo a dne 9. května byl Aldo Moro nalezen mrtvý v kufru auta v jedné římské ulici. Oficiální vyšetřování označilo jako pachatele Rudé brigády a desítky členů této organizace byly také odsouzeny k desítkám let ve vězení. Jen málokdo ale věří tomu, že to bylo takhle jednoduché.
Kdo měl zájem na smrti Mora? A chtěl ho vůbec někdo zachránit?
Pro pochopení pozadí celého případu je třeba nastínit politickou situaci v Itálii ve druhé polovině 70. let. V Itálii nebyla nouze o drama, výhružky, zapojení mafie a další negativní fenomény. Byla to také doba, kdy posilovala italská komunistická strana. Mezi ostatními politickými stranami však existovala jasná shoda: s komunisty se nespolupracuje.
Aldo Moro se však rozhodl tento status quo narušit. Přišel totiž s plánem nazvaným „Compromesso storico“, tedy „Historický kompromis“. O co šlo? O nic menšího než o parlamentní koalici s účastí komunistické strany. To by byl naprostý otřes celé politické scény. To, že se to nelíbilo jeho italským politickým konkurentům ani Spojeným státům je logické. Je ale třeba si uvědomit, že to děsilo i Sovětský svaz. Proč?
Pro USA a další členy NATO byla představa komunistů ve vládě členské země Aliance naprostým tabu. Henry Kissinger údajně Moru osobně varoval, že jeho politika „není v souladu se zájmy USA“. Existovaly obavy, že by Itálie mohla vyzradit vojenská tajemství nebo se stát sovětským trojským koněm v srdci Evropy. Americká administrativa viděla v Morovi nebezpečného idealistu, který hazarduje s bezpečností celého Západu.
Sovětský svaz ale nebyl o nic nadšenější. Italský komunismus, pokud by se prosadil, by byl totiž pravděpodobně jakýmsi eurokomunismem. Byl nezávislý na Moskvě a kritický k sovětskému totalitnímu zřízení. Pokud by tento model v Itálii uspěl a ukázal, že komunisté mohou vládnout v koalici s dalšími stranami v zásadě demokraticky, mohl by inspirovat opozici v Polsku, Československu či Maďarsku. Pro Brežněvovo vedení byl Moro nebezpečný tím, že by mohl rozbít sovětský ideologický monopol.
A ani na domácí scéně nebyl Moro v bezpečí. Jisté frakce uvnitř jeho vlastní strany (DC) byly napojené na vlivnou a tajnou zednářskou lóži P2 a viděly v koalici s komunisty konec svých privilegií a vlivu. Pro italské tajné služby, infiltrované pravicovými radikály, byl zase Moro v podstatě zrádcem.
Aldo Moro pod vlajkou Rudých brigád na jenom ze záběrů publikovaných únosci.
Nabízí se tedy dvě otázky, které spolu mohou a nemusí souviset. Kdo vlastně stál za únosem Aldo Mora? Vyšetřovatelé dodnes poukazují na to, že únos byl provedena s naprostou „chirurgickou přesností“. Únosci během pár sekund vypálili desítky ran, zlikvidovali celou ochranku, Mora přitom ale ani neškrábli. To vyžaduje výcvik na úrovni speciálních jednotek, který řadoví členové Rudých brigád, což byli často idealističtí studenti nebo dělníci, prostě neměli a mít nemohli. Je sice pravda, že někteří členové Rudých brigád získali výcvik ve východním bloku, mimo jiné i v Československu, jednalo se ale spíše o výcvik jiného typu. Je proto možné, že Rudé brigády posloužily pouze jako krytí.
Pokud by to tak bylo, kdo je řídil? Tohle je oříšek. Mohly to být domácí tajné služby, mohli to být Američané a stejně tak to mohli být Sověti. A druhá otázka: pokud v únosu neměli prsty samotní představitelé italské vlády (a jejich zapojení je opravdu jen spekulace), chtěli vůbec, aby byl Moro nalezen a osvobozen? Anebo využili situace a obětovali jej, čímž zabili dvě mouchy jednou ranou: zbavili se Mora a zdiskreditovali Rudé brigády?
Únos Aldo Mora je dodnes otevřenou ránou italské historie. Uvidíme, zda nám třeba v budoucnu něco prozradí dosud uzavřené archivy, ať již v Římě, Moskvě nebo Washingtonu.
