Článek
Jaké jsme poznávali nejhlubší místo na zemi
V roce 1875 se britská loď HMS Challenger věnovala již třetím rokem mapování hlubin světových oceánů. Nedaleko Mariánského souostroví spustila z paluby stejně jako mnohokrát předtím olověné závaží na laně. Sonda se zastavila na hloubce 8184 metrů. Tento výjimečný bod byl následně pojmenován podle lodi, která jej objevila: na mapách se objevila propast Challenger.
V roce 1899 měřila na stejném místě americká loď USS Nero a dospěla k ještě větší hloubce, konkrétně 9636 metrů. Ve 20. století byla potom s modernějšími technologiemi hloubka ještě posunuta na 10 900 metrů. Jedna věc je ale o rekordní hlubině vědět, druhá ponořit se do ní.
Příprava na útok na rekord
Psal se rok 1960 a americké námořnictvo se chystalo zjistit, zda jeho nákup italského batyskafu Trieste, který si pořídilo o dva roky dříve, stál opravdu za to. Trieste bylo plavidlo určené pro hlubokomořské ponory, které od roku 1953 sloužilo ve francouzském námořnictvu. Návrh batyskafu měl na svědomí švýcarský inženýr Auguste Piccard a samotná stavba proběhla v Itálii. V přepočtu na dnešní ceny zaplatili Američané za batyskaf 62 milionů korun a rozhodli se, že se s ním pokusí dosáhnout velkého prvenství. Dva muži se měli potopit do propasti Challenger, k nejhlubšímu bodu světa.
Necelých deset let poté, co člověk zdolal Mount Everest, měl dobýt i jeho přesný opak. Dvěma odvážlivci, kteří do batyskafu nastoupili, byli Jacques Piccard, syn konstruktéra batyskafu, a příslušník amerického námořnictva, poručík Don Walsh.
Psal se 23. leden 1960 a kolem půl deváté ráno se batyskaf zanořil pod hladinu Tichého oceánu. Otestováno bylo speciální zařízení pro komunikaci s doprovodnými hladinovými plavidly, které fungovalo jako jistá kombinace sonaru a hydrofonu. Pod vodou to samozřejmě nebylo patrné, ale námořníci na hladině s obavou sledovali, jak se na obloze objevují temná mračna. Začínala bouře a velení námořnictva rozhodlo o zrušení ponoru. Piccard s Walshem se ale rozhodli rozkazy ignorovat a k ponoru přistoupit.
Jacques Piccard a Don Walsh v batyskafu Trieste.
Rekordní ponor
V nějakých 25 metrech pod hladinou již vlnobití nebylo vůbec patrné a starost o něj tak muži v batyskafu přenechali svým kolegům na hladině. S tím, jak batyskaf klesal čím dál hlouběji, objevil se první problém. Ještě na hladině stihli oba muži promoknout, když se přes ně převalila vlna. Nyní ale začala teplota v kabině klesat a oba se museli převléknout do suchého oblečení. To sice k dispozici měli, ale kabina měla plochu pouhých 245 cm2 a vysoká byla dva metry. Představte si, jak se v takovém prostoru převlékají dva dospělí muži…
V hloubce okolo tří kilometrů, což je mimochodem hloubka, kde nedávno implodovala ponorka Titan na cestě k vraku Titanicu, začalo do batyskafu zatékat kolem trubky vedoucí kabely. To muselo být dost děsivé, ale tlak okolí netěsnost časem uzavřel. Situace se opakovala v hloubce 5,5 km. Bylo by zajímavé vědět, jaký měli oba muži v tuto chvíli tep a tlak. Ponor však pokračoval dále a v hloubce 8,2 km jej Piccard zpomalil na 0,6 metru za sekundu. Když se těsně před dosažením hloubky necelých 10 km ozvala jakási rána spojená s otřesem kabiny, krve by se v obou průkopnících asi nedořezali. Batyskaf ale dále klesal a nezdálo se, že by byl jakkoliv poškozen. Až později bylo zjištěno, že prasklo plexisklo jedné z vrstev okna.
Když hloubkoměr ukazoval údaj hodně přes deset tisíc metrů, Piccard se v žertu zeptal svého kolegy, jestli dno náhodou neminuli. Ve skutečnosti ho dosáhli ve chvíli, kdy jim počítadlo ukazovalo 11 521 metrů. Po následném přepočítání je dnes udáváno 10 913 metrů. Po čtyřech hodinách a čtyřiceti sedmi minutách od chvíle, kdy se Trieste zanořila pod hladinu, tak bylo poprvé v historii dosaženo dna Mariánského příkopu. Ani jeden z mužů v ten okamžik nepronesl žádný výrok, který by vešel do historie, nezaznělo tak žádné „Malý krok pro člověka…“. Přesto o historickou událost samozřejmě šlo. Trieste se po dvaceti minutách vydala zpět k hladině a na zpáteční cestě již k žádným dalším dramatům nedošlo.
Aby vynikla jedinečnost této události, můžeme si uvést některá zajímavá srovnání. Největší hloubka, do které se kdy potopil lidský potápěč bez ponorky či batyskafu, je 322 metrů. Vorvani obrovští se potápí maximálně do hloubky 920 metrů. V jednom kilometru pod hladinou už začíná absolutní tma, vrak Titanicu pak leží v hloubce 3 800 metrů. To je stále více než sedm kilometrů nad dnem Mariánského příkopu. Na jeho dno se v historii dostalo pouze pět lidí, po Měsíci jich chodilo dvanáct.
Kromě Piccarda s Walshem se tam dostal režisér a oceánský výzkumník James Cameron a v roce 2019 také podnikatel a bývalý příslušník amerického námořnictva Victor Vescovo. Ten je také jediným člověkem, který byl na dně Mariánského příkopu dvakrát. V roce 2020 se totiž k nejhlubšímu bodu světových oceánů vrátil. Tentokrát mu dělala doprovod Kathy Sullivan, která se tak stala první ženou na dně Mariánského příkopu a také prvním člověkem, který byl současně ve vesmíru i v rekordních hlubinách. Kathy Sullivan je totiž bývalou astronautkou.
Zdroje informací: https://www.flipscience.ph/flipfacts/mariana-trench/
