Článek
Kdo jsou hikikomori?
V druhé polovině devadesátých let minulého století si japonský psychiatr Tamaki Saito všiml, že se na něj obrací stále více rodičů, kteří si neví rady se svými potomky. Jejich příběhy byly až podivně podobné. Potomek, většinou syn, najednou přestal vycházet z domu, mnohdy dokonce i ze svého pokoje. Přestal si plnit veškeré povinnosti, ukončil školu a přerušil kontakt nejen se svými přáteli, ale často i se samotnými rodiči. Ve svém pokoji si zatemnil okna a dny, týdny či měsíce nedělal kromě sledování televize nebo hraní videoher nic jiného.
Doktor Saito se začal o tento fenomén zajímat hlouběji a zjistil, že je v Japonsku mnohem běžnější, než by se zdálo. Celý fenomén dostal jméno hikikimori. Přesná definice potom popsala hikikimori jako člověka, který se táhl do izolace delší než šest měsíců. Na fenoménu ale bylo nejzajímavější ale to, že k něčemu takovému neměli lidé zdánlivě žádný důvod. Nejednalo se o projev žádné konkrétní duševní nemoci. Z minulosti navíc nic takového známo nebylo. Proč se tedy tento problém objevil právě v Japonsku, a právě v devadesátých letech?
Kde se berou hikikimori
Japonsko jako země, kde byl fenomén hikikimori identifikován poprvé, není vůbec náhodná. Devadesátá léta totiž přinesla do Japonska ekonomické problémy, prakticky poprvé v jeho poválečné historii. Rostoucí nezaměstnanost znamenala, že se stále více lidí dostávalo do situace, že přes dobré studijní výsledky nebyli schopni najít práci. Japonská společnost je přitom silně orientovaná na úspěch. Pokud člověk není schopen naplnit očekávání své rodiny nebo společnosti jako spolku, má proto pocity selhání.A právě strach ze selhání a neúspěchu vedl u stále většího počtu mladých lidí k absolutní sociální paralýze. Zkrátka a dobře, aby se lidé vyhnuli selhání, úplně odstřihli od společnosti i rodiny. Není náhoda, že fenomén hikikimori byl a je nejčastější v bohatých a vysoce vzdělaných rodinách. Právě tam jsou totiž na děti a dospívající kladeny ty největší nároky.
V roce 2010 byla publikována studie, podle které je v Japonsku asi 700 000 hikikimori. Dnes se často udává číslo 1,5 milionu. Ještě zajímavější je údaj o průměrném věku takto postižených lidí. Fenomén byl popsán v první řadě u náctiletých, ve skutečnosti je ale průměrný věk hikikimori 32 let. Konkrétní podoba sociální izolace se u jednotlivých případů může do jisté míry odlišovat. Někdy je spojena se záchvaty vzteku a agrese, jindy k ničemu takovému nedochází. U některých lidí pak spustí sociální izolace například deprese nebo úzkostné stavy.
Fenomén hikikimori se neomezuje pouze na Japonsko, ale dobře jej znají i v ostatních asijských zemích. Pro řadu z nich platí koneckonců stejné charakteristiky jako pro Japonsko. Rozhodně to však neznamená, že by se případy hikikimori nevyskytovaly třeba v Evropě, nebo USA. I v Česku takoví lidé jsou, byť se nejedná o epidemii japonských rozměrů. Není asi žádný překvapením, že počet případů začal narůstat po období covidové pandemie, kdy jsme si sociální izolací museli projít všichni a povinně.
Dá se hikikimori léčit?
Pro hikikimori bohužel platí, že návrat z dobrovolné společenské izolace (dobrovolnost v tomto případě neznamená, že jsou hikikimori šťastní, právě naopak) do běžné společnosti je extrémně náročný. Psychiatři přirovnávají situaci hikikimori k situaci alkoholika po odvykací kůře. Takový člověk potřebuje silnou podporu svého okolí a je velmi časté, že do problémů spadne znovu.
Klíčem k úspěchu je to, aby rodina začala problém hikikimori řešit co nejdříve. Čím déle člověk v izolaci zůstává, tím obtížnější je návrat do běžného života. Vždy je potřeba dlouhodobá pomoc psychiatra či psychologa. V Japonsku však platí řada kulturních specifik a existují zde dokonce společnosti, které rodinám nabízejí okamžité řešení. To spočívá v tom, že daného člověka s hikikimori doslova odvlečou z jeho pokoje a umístí jej na nějakou ubytovnu, kde je mu vnucen kontakt s ostatními lidmi. Před tímto postupem však psychiatři důrazně varují, neboť může mít pro člověka velmi vážné psychické následky.
Extrémní orientace na úspěch tedy může přinést společnosti ekonomická pozitiva, je ale zřejmé, že má také svoji odvrácenou tvář. K tomu, aby se u nás tento fenomén projevil se stejnou intenzitou jako v Japonsku, nejsou pravděpodobně vhodné podmínky. I tak se u nás ale dotýká a v budoucnu dotkne řady lidí. Je proto dobré, mít o něm alespoň základní povědomí.
