Článek
Potápěči na Byford Dolphin
Ropné plošiny umístěné na moři vyžadují prakticky nepřetržitý monitoring všech svých částí včetně těch, které se nachází pod hladinou. Nedílnou součástí jejich posádky jsou proto potápěčské týmy, jejichž členové se podílejí na kontrole, údržbě i opravách zařízení hluboko pod hladinou. Takový tým měla samozřejmě i ropná plošina Byford Dolphin.
Ta měla celkovou délku 108,2 metru, mohla operovat ve vodách hlubokých až 460 metrů a její posádka čítala 102 lidí. Na podzim roku 1983 se nacházela v norském sektoru Severního moře a operovala pod panamskou vlajkou.
Předtím než se pustíme do popisu nehody jako takové, bude třeba vysvětlit systém práce potápěčů na ropných plošinách jako byl Byford Dolphin. Provoz takové plošiny vyžaduje, aby se potápěči pohybovali pod vodou prakticky na denní bázi. V hloubkách, do kterých se potřebovali dostávat, panují ale velmi vysoké tlaky, kvůli kterým jsou ponory, a především potom vynořování, velmi pomalé. Prakticky po každém ponoru by potápěči museli absolvovat mnohahodinový či dokonce několikadenní pobyt v dekompresní komoře. To by bylo poněkud nepraktické.
Z uvedeného důvodu proto vše funguje trochu jinak. Potápěči žijí několik týdnů v natlakovaných ubytovacích buňkách, aby nemuseli pokaždé procházet dekompresí. V těchto buňkách či habitatech je udržován stejný tlak jako ve velkých hloubkách. V prosinci 1983 se stával potápěčský tým plošiny Byford Dolphin ze čtyř mužů. Dva byli Norové a dva Britové. Život na plošině ubíhal standardním tempem až do 5. prosince roku 1983, kdy došlo k jedné z nejhorších nehod spojených s potápěním.
Byford Dolphin na volném moři.
Tragédie na Byford Dolphin
V inkriminovaný den byla situace následující: dva Britové měli volno a odpočívali ve svém habitatu. Naopak, oba Norové pracovali v hloubce a po splnění úkolu se vraceli v potápěčském zvonu na hladinu. Nyní bylo třeba, aby se zvon připojil k habitatu, Norové přešli, uzavřeli za sebou masivní dveře a operátoři potom měli odpojit potápěčský zvon. Uvnitř habitatu panoval tlak 9 atmosfér.
Připojení zvonu k habitatu proběhlo tak, jak mělo, a Norové do něj ze zvonu přešli. Začali za sebou zavírat dveře přechodové komory, a právě v tu chvíli došlo ke katastrofě. Jeden ze dvou operátorů z nějakého důvodu odpojil zvon ještě předtím, než byly dveře přechodové komory kompletně uzavřeny, k čemuž vůbec nemělo dojít. Najednou došlo k propojení habitatu s tlakem 9 atmosfér s okolím, kde byl logicky vzduch o tlaku jedné atmosféry.
Tlakový rozdíl okamžitě vystřelil zvon o hmotnosti 40 tun, jako by šlo o tenisový míček. Jednoho operátora okamžitě zabil, druhému způsobil mnohačetná vnitřní poranění a zlomeniny. Šlo o jediného zainteresovaného člověka, který nehodu přežil. Čtyři potápěči v habitatu však neměli ani tu nejmenší šanci. V jediném okamžiku byla jejich těla vystavena dekompresi z tlaku 9 atmosfér na 1 atmosféru. Veškeré jejich tělní tekutiny okamžitě zvětšily svůj objem, jejich krev se začala doslova vařit a smrt přišla prakticky okamžitě.
Norský potápěč, který byl nejblíže nedostatečně uzavřenému průlezu dopadl zdaleka nejhůře. Tlakový rozdíl jej doslova protáhl otvorem, který měl v průměru pouhých 60 cm. Následující popis, který pochází z oficiálních zpráv a protokolů, opravdu není pro slabé povahy. Zbytky těla byly naprosto neidentifikovatelné a byly roztroušené na vzdálenosti deseti metrů od průlezu. K pitvě byly dopraveny ve čtyřech samostatných pytlích. Prakticky všechny měkké tkáně byly oddělené od kostí a orgány vytrženy z těla. Naopak pohlavní orgán byl vtažen dovnitř.
Teprve v roce 2008, tedy více než 25 let po nehodě se pozůstalí domohli kompenzace, když nově otevřené vyšetřování ukázalo, že skutečnou příčinou nehody byla technická závada. Samotná ropná plošina sloužila svému účelu na různých místech až do roku 2016.
