Článek
Cesta napříč Českem
Pojďme si nejprve zopakovat, co o cestě mladého studenta napsala média. Minulé prázdniny strávil šestnáctiletý student IT z Rakovníka tak, že se rozhodl přejít Českou republiku ve směru od nejvýchodnějšího až k nejzápadnějšímu bodu. Pokud nemáte představu, jak daleko to je, tak se jednalo o 600 km dlouhou trasu. Tu neměl Daniel naplánovanou a šel tam, kam ho nohy zanesly. Vše, co na cestu potřeboval, měl v batohu, který vážil šestnáct kilogramů a za zmínku stojí fakt, že po cestě utratil pouhé 2000 korun.
Po cestě Daniela podle jeho slov potkávaly problémy, kterým se při podobném putování prostě nejde vyhnout. Od promočeného oblečení pře puchýře až po rozbitý batoh. Stejně tak ale potkával zajímavé lidi ochotné mu pomoci. Zažil jistě i pocity svobody, kdy si postavil stan tam, kde se právě nacházel.
Výkon mladého studenta nikterak nesnižuje fakt, že se k němu na chvíli připojil i jeho tatínek. Ostatně, podle všeho šlo o sehranou dvojku, odjakživa spolu jezdili po hradech, zámcích a dalších krásách naší země. Proč ale právě tohle prázdninové dobrodružství stojí za zmínku? Důvodů, proč se jedná o obdivuhodnou a inspirativní věc, je hned několik.
Proč si vzít z Daniela příklad
Na příběhu mladého Daniela vidíme několik bodů, které stojí za zmínku. V první řadě zvolil ideální způsob poznávání naší země. Strávit několik týdnů na cestě napříč Českem znamená poznat zemi lépe, než jak je to možné z auta. O sezení na gauči ani nemluvě.
Další věcí, která stojí za zmínku, je vystoupení z komfortní zóny. Podniknout takto dlouhou cestu, při níž se musí člověk spolehnout jen sám na sebe, je pro každého výzvou. A neplatí to ani zdaleka jen pro mladé. Ruku na srdce, kdo z nás by něco takového udělal?
To jsou tedy dva tradiční důvody, proč je Danielův příběh tak zajímavý. U nich to ale nekončí. Dnešní společnost odrazuje od činů bez „cíle“. Všechno se musí měřit: výsledek, efektivita, návratnost. Ale Daniel se rozhodl pro něco, co nemá měřítko. Proč se horolezci škrábou na kopec? Protože tam stojí. Dost možná to Daniel cítil podobně. Svět potřebuje lidi, kteří jdou jen proto, aby šli. Ne proto, že vědí, kam dojdou, ale protože chtějí zjistit, co se stane po cestě.
V šestnácti letech tráví mladí lidé prázdniny většinou jinak, dělají to, co je jim příjemné a to, co nenarušuje jejich pohodlí. Daniel se rozhodl pro pravý opak. To je samo o sobě obdivuhodné. Hlavně to ale naznačuje, že takoví lidé budou i v dalším životě ochotni a připraveni dělat věci mimo mantinely. Právě takové lidi společnost potřebuje jako sůl.
Neznamená to, že nyní každý musí vyrazit napříč republikou s batohem na zádech. Cílem není napodobovat, ale objevit vlastní způsob, jak se vydat mimo svoji komfortní zónu. Někdo může začít psát knihu, kterou v sobě nosí už roky, jiný se může naučit něco, co mu vždycky připadalo zbytečné nebo příliš těžké. Důležité je mít svůj projekt, ať už malý nebo velký, s mapou nebo bez ní. Protože právě v těchto osobních výpravách, které v očích ostatních nedávají „smysl“, se často skrývá ten pravý smysl života.
