Článek
Smrtící epidemie v Nome
Město Nome patří na Aljašce k těm vůbec nejodlehlejším. I dnes je z něj do civilizace dlouhá cesta. V roce 1925 to pak platilo dvojnásob. Proto když v zimě zmíněného roku začali do ordinace jediného místního lékaře přicházet dětští i dospělí pacienti s problémy v krku, začal mít obavy.
Nejprve vyhodnotil nemoc jako angínu. Prvními obětmi byly dvě domorodé děti, které zemřely již v prosinci 1924. V lednu 1925 pak dorazili do jeho ordinace rodiče tříletého chlapce, který měl podobné příznaky. Doktor Curtis Welch se k němu vydal a poprvé mu došlo, že nejde o angínu, nýbrž o záškrt.
Toto bakteriální onemocnění bylo ve své době postrachem celého lidstva. Nemoc, která začínala bolestí v krku a horečkami, přechází velmi brzy do stadia, kdy se v krku a na plicích začínají vytvářet bílé skvrny a otoky, které blokují dýchání a až příliš často vedou k udušení. V roce 1925, tedy před příchodem antibiotik, se k léčbě používalo sérum z koňské krve. Nutno podotknout, že bylo v léčbě poměrně efektivní. Doktor Welsch měl ovšem k dispozici jen několik prošlých dávek a dobře věděl, že pokud by se ve městě s 1400 obyvateli rozjela epidemie, mrtvých by byly stovky. Velkou část by pak tvořily děti. Welsch proto telegrafoval žádost o pomoc.
Leonhard Seppala se svými psy. Togo je první zleva.
Souboj s časem i přírodou
V nemocnici města Seward bylo dávek séra víc než dost, problém byl ale v tom, jak je do Nome dostat. Seward je od Nome vzdálen vzdušnou čarou asi 1000 km. Ve skutečnosti byla trasa samozřejmě několikanásobně delší. V té době nepřicházela letecká doprava v zimním období v úvahu, to samé platilo pro cestu lodí, neboť moře kolem Nome bylo zamrzlé. Zbývalo proto vyslat léky do města Nenana, odkud však bylo třeba překonat stále ještě 1000 km trasu do Nome. Jediný, kdo ji mohl zvládnout, byly skupiny psích spřežení.
Naplánována byla operace, při níž z Nenany vyrazí spřežení směrem k Nome odkud jim pojede naproti další skupina. Části obou těchto skupiny se navíc rozmístí po trase tak, aby si mohly cenný náklad předávat a minimalizovali tak dobu přepravy. Z Nenany odstartovala první část štafety tvořená posádkou devíti psů s musherem Williamem Shannonem, kterému se přezdívalo Divoký Bill. Z Nome v tu dobu zase vyjížděl se svým spřežením Leonhard Seppala, jistě s obavami o vlastní malou dceru, která patřila s ostatními dětmi v Nome k nejohroženějším. Šlo o rodáka z Norska, který na Aljašku přišel v roce 1925 během zlaté horečky.
Hrdina Togo
Divoký Bill Shannon předal léky dalším členům štafety a když je měl pod kontrolou Henry Ivanoff, setkal se na trase se Seppalou. Byla k tomu třeba i trocha štěstí, neboť obě skupiny se ve vánici málem minuly. Když Seppala převzal léky, začala nejdůležitější a nejnáročnější část cesty. Ne snad, že by ty předchozí byly procházka růžovou zahradou, to v žádném případě. Shannon si např. ze svého úseku odnesl tvář zčernalou omrzlinami.
Seppala vedl ale spřežení na celkově nejdelším úseku, a navíc zuřila největší sněhová bouře za několik posledních let. Zcela zásadní roli hrál v tento okamžik vedoucí pes celé smečky jménem Togo. Tento dvanáctiletý sibiřský husky vedl a motivoval ostatní psy. Když spřežení potřebovalo překročit záliv Norton Sound, stálo před Seppalou těžké rozhodnutí. Ledový příkrov byl popraskaný a hrozilo, že spřežení v některé trhlině spadne do vody, což by samozřejmě představovalo jeho konec. Zde se ale opět vyznamenal Togo. Seppala ho odpojil od zbytku spřežení a Togo hledal bezpečnou cestu a vedl ostatní psy. V jednom okamžiku zůstal dokonce Seppala uvězněný na ledové kře, která byla příliš daleko od další, na kterou by bylo možné přeskočit. Hodil proto Toga s přivázaným lanem na další kru a pes je vlekl směrem ke břehu. V jednu chvíli se ale lano přetrhlo. Togo pro něj nebojácně skočil do vody a s lanem v tlamě dotáhl zbytek týmu do bezpečí.
Seppala potom předal léky svému kolegovi Gunnaru Kaasenovi, který měl za úkol dovést je přes poslední úsek až do Nome. Vedoucím psem byl na tomto úseku Balto. Protože právě on přivedl spřežení do Nome, stal se národním hrdinou. Sérum město zachránilo a na záškrt zemřelo v Nome tu zimu pouze sedm lidí. Bez statečných psů i jejich vůdců by to bylo nepochybně mnohem více.
Balto v době, kdy už byl psí celebritou.
Nehynoucí sláva
Příběh štafety s léky se rychle rozletěl do světa a ze psů se stali národní hrdinové. Balto se dokonce o několik měsíců později dočkal své vlastní sochy v Central parku v New Yorku. Na sochu se můžete přijít podívat i dnes. Má to ale jeden háček. Musher Seppala dobře věděl, že hlavní zásluhy měl jeho Togo a jakkoliv si Balto i ostatní psi také zasloužili uznání, tím největším hrdinou měl být Togo. Ten se však své slávy už nedožil.
Jako nemocný pes musel být o čtyři roky později uspán. Teprve po několika desítkách let mu knihy a novinové články začaly přisuzovat zasloužený kredit. V roce 2019 byl dokonce ve studiu Disney natočen film Togo. Vůdce Seppalu v něm hraje Willem Dafoe. Dnes má Togo v New Yorku také svoji sochu, stejně jako v Clevelandu, nebo v Maine.
Zatímco vycpané tělo Balta můžete dnes vidět v muzeu v Clevelandu, Togova kostra je zase vystavena ve městě Wasilla na Aljašce.Bez ohledu na to, který ze psů byl kdy považován za důležitějšího, uznání si zaslouží nejen Togo a Balto, ale i desítky jejich kamarádů. Společně totiž zachránili stovky životů.
