Článek
Rok 2025: zrození nového světa
Každý, kdo se jen trochu zajímá o svět kolem sebe, nemohl nezaregistrovat, že doslova přes noc zmizely ze světa některé jistoty, které jsme ještě nedávno považovali za neměnné. Mluvíme samozřejmě především o nástupu nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, který během velmi krátké doby prakticky rozmetal světový řád, který existoval od konce druhé světové války.
Neuběhne den, kdy by svět i podstatná část samotných Spojených států se zděšením nesledovaly nějakou další šílenost vycházející z Bílého domu. Američané se potýkají s hromadným propouštěním státních zaměstnanců, často s jedinečnou kvalifikací. Trumpovi voliči, kteří uvěřili jeho slibům o zlevňování od prvního dne, šokovaně sledují, jak ceny potravin i dalšího zboží rostou a vláda současně uvaluje naprosto nesmyslná cla na své nejbližší obchodní partnery, což bude znamenat další zdražování.
Pro nás za oceánem je ale mnohem důležitější otočka americké zahraniční politiky, kterou Donald Trump nařídil. Ta má přitom hned několik vnějších projevů. V první řadě zde máme výhružky Dánsku, Kanadě či Panamě. Ještě nedávno bylo nemyslitelné, aby prezident Spojených států otevřeně vyhrožoval svým spojencům vojenskou invazí. Donald Trump se přitom ani příliš nesnaží předstírat, že si na cizí území klade nárok z jiného důvodu, než že je prostě chce.
Donald Trump zničil politiku, kterou budovali jeho předchůdci přes 80 let.
Dále zde máme naprosto bezprecedentní zradu spojence, který se již tři roky brání ruské invazi. Nejen že Spojené státy pozastavily přímou vojenskou pomoc Ukrajině, ale nově odstřihly svého spojence i od zpravodajských informací (Spojené státy za to mimochodem ostře kritizovala dokonce i Marine LePenová, a to je už co říct). A aby toho nebylo málo, prezident Zelenskyj byl Trumpem označen prakticky za příčinu pokračující války. Jak Britové trefně poznamenali, ani Neville Chamberlain po příletu z Mnichova nezačal Edvardu Benešovi nadávat.
To všechno znamená jediné, rok 2025 promění svět způsobem, jakým se tak stalo naposledy po první světové válce. Ani druhá světová válka, ani konec studené války pravděpodobně neproměnily geopolitickou mapu světa tak, jak se to nejspíše stane v následujících měsících a letech. Bude záležet na nás, jak dokážeme touto turbulentní dobou proplout.
Česká povaha není vhodná do nepohody
Je samozřejmě vždy ošemetné mluvit o národní povaze jako o stoprocentně platném parametru. Pokud si ale dovolíme toto zobecnění, zjistíme, že pro následující turbulentní období Češi moc dobře vybaveni nejsou. V dobách Rakouska-Uherska, stejně jako nyní při členství v Evropské Unii, jsme se většinu času chovali především jako kverulanté, kteří jsou mistři kritiky, s vlastními nápady a návrhy ale přicházejí jen velmi zřídka.
Jistě lze namítnout, že tenkrát stejně jako dnes dokázalo mnoho Čechů uspět i na mezinárodním poli a dosáhnout velkého věhlasu. Potíž je ale v tom, že u nás jde většinou o výjimky, které nejsou jistým pozvednutím průměru, ale spíše jedinečnými případy, které musí jít spíše přímo proti tomuto průměru. Je vlastně velkým historickým štěstím, že se u nás v pravou chvíli objevily osobnosti jako byl Tomáš Garrigue Masaryk nebo Václav Havel, kteří nebyli (a to je třeba si přiznat) ani v nejmenším průměrnými Čechy a po většinu svých životů proti průměrným Čechům museli spíše bojovat. V současné situaci by však bylo spoléhání se na další historické kolo štěstí dosti riskantní.
Horečná aktivita na evropské politické scéně, které jsme v posledních dnech svědky, svědčí o tom, že si většina současných státníků uvědomuje vážnost situace, která spočívá v tom, že Evropané pravděpodobně ztratí americké bezpečnostní záruky. Rusko současně přetáčí svůj obranný průmysl do válečného stavu a nutí jej k výkonům, které dalece přesahují potřeby války na Ukrajině. V současné době vydává Rusko na zbrojení 40% HDP a do roku 2030 by mělo mít ve zbrani na tři miliony vojáků, 7 tisíc tanků a 1500 letadel (převzato z projevu Emmanuela Macrona z 5. března). Představa, že za této situace si můžeme dovolit předstírat, že hrozba neexistuje a vyšší výdaje na zbrojení nejsou potřeba, není naivní nebo hloupá, ve skutečnosti doslova hraničí se šílenstvím.
Nelze se spoléhat na to, že se objeví nový Masaryk a zařídí v dramatických dobách vše potřebné. Nutné je zapojení celé společnosti.
Naprostá většina Evropy to zdá se chápe. Pod vedením trojlístku Velká Británie - Francie - Německo (těmto zemím také zdatně sekunduje Polsko) hodlá nastalou situaci řešit a pokusit se co nejrychleji dohnat manko, které je zcela zřejmé a nepopiratelné. Pro Českou republiku má zcela zásadní význam být v tuto chvíli maximálně aktivní a přihlásit se o svůj díl odpovědnosti. To nejhorší, co bychom mohli udělat, je předstírat, že problém neexistuje a doufat, že se vše nějak přežene, aniž bychom museli k jeho řešení přispívat. Historie by nás k tomu mohla svádět, byla by to ale osudová chyba.
Tento přístup by nás velmi rychle postavil vedle zemí jako je Slovensko či Maďarsko, které dávají jasně najevo, že o žádný jednotný postup vlastně nestojí. Zvykli jsme si, že záchrana nebo pozitivní změny nám tak nějak padají do klína. Ať již nám svobodu přivezli Masaryk s Benešem, nebo se totalita hroutila všude okolo tak, že jsme se jí byli schopni zbavit poměrně snadno díky dlouhodobé iniciativě malé části společnosti, možná jsme získali chybný pocit. Ten spočívá v tom, že happy-end je nevyhnutelný a vlastně společnost jako celek nic moc nestojí. Tento pocit je třeba opustit.
Závěr
Na konci současných překotných změn může stát Evropa jako velmoc s Českem jako jedním z nejvýznamnějších států. Může to ale samozřejmě dopadnout i jinak, mnohem hůře. Do budoucnosti nikdo z nás nevidí, jedno je ale jisté. Bez naší vlastní aktivity a obětování určité části pohodlí to prostě nepůjde. Naši předci v roce 1938 to věděli a byli připraveni dokázat, že česká povaha umí být i jiná než zde popsaná. Nebylo jejich chybou, že k tomu nedostali příležitost. Jak si povedeme dnes?
