Článek
Viktor z Aveyronu: první dítě lesa pod „vědeckým drobnohledem“
V letech 1798 a 1799 chytili lovci ve francouzském departmentu Aveyron opakovaně chlapce. Ten byl odhadem asi jedenáctiletý, zcela nahý, pokrytý mnohými jizvami a šrámy. Bylo jasné, že nejen, že neumí mluvit, ale nezná nic ze společenských norem nebo základů lidského chování. Místní jej opakovaně zahlédli, jak sbírá kořínky, hrabe v hlíně a prchá při sebemenším náznaku kontaktu, tedy přesně tak, jak to dělá plaché zvíře. Po obou svých chyceních byl svěřen do péče místní ženy, pokaždé ale uprchl do lesa.
Roku 1800 byl na okraji francouzské vesnice Saint-Sernin-sur-Rance odchycen znovu. Dostal od úřadů jméno Viktor, a protože tentokrát se mu už utéct nepovedlo, vyvolal velký rozruch mezi lékaři, filozofy a tehdejšími vědci.
Éra osvícenství jako jedna z prvních hledala náznaky toho, co je člověku vrozené a co jej dělá civilizovaným. Je jazyk darem přírody, nebo jen výsledkem výchovy? Je člověk od narození „tabula rasa“, jak tvrdil John Locke, prázdná deska popsaná až zkušeností? Nebo se rodíme už s určitými strukturami? Viktor z Aveyronu byl z tohoto pohledu ideální studijní materiál.
Mladý lékař Jean Itard, pracující v pařížském ústavu pro hluchoněmé, se rozhodl, že Viktor bude jeho životní experiment. Po několik let ho systematicky učil řeči, pravidlům chování, hygieně i emocím.Pokoušel se Viktora vtáhnout do lidského světa. Viktor se pod jeho vedením sice naučil rozpoznat lidi, projevit náklonnost, přijmout rutinu, naučil se základům psaní i vizuální komunikace. Ale jazyk jako takový nikdy nezvládl.
Itardovy zápisky, publikované jako vzdělávací traktát, položily základy moderní speciální pedagogiky. Zároveň ale ukázaly hranice plasticity lidského mozku: pokud dítě nedostane jazykové podněty do puberty, je pozdější získání jazyka téměř nemožné. Viktor se tak stal symbolem toho, že lidskost se „nevypěstuje“ zcela od nuly, ale ani není plně vrozená. Jako by se nacházela někde „mezi“.
Viktor zemřel v roce 1828 a jeho případ je dodnes jakýmsi symbolem všech podobných případů. Stejně tak je ale záhadou a celá řada informací nám stále chybí k tomu, abychom si byli schopni složit celý obrázek.
Viktorův portrét pocházející přímo z práce lékaře Itarda, který se snažil chlapce vzdělávat.
Viktor nebyl jediný
Z historie známe minimálně téměř tři desítky případů dětí, které byly považované za vychované zvířaty, ačkoli vědecké ověření takových případů je vždy velmi problematické. Mnoho z těchto příběhů vzniklo z legend, nedorozumění nebo úmyslného zkreslení. Některé děti byly spíše týrané nebo izolované, než skutečně adoptované zvířaty. Přesto mají mnoho společných rysů: chybějící řeč, strach z lidí, neobvyklé způsoby pohybu, nezvyklé reakce na jídlo či teplotu a vysokou citlivost na zvuky či světlo.
Jedním z nejznámějších a zároveň nejtragičtějších případů je příběh Amaly a Kamaly z Indie. Dvě dívky měly být v roce 1920 objeveny ve společném doupěti s vlčí smečkou. Misionář Joseph Singh zaznamenal jejich údajné vlčí chování – rychlý běh po čtyřech, pojídání syrového masa, vytí. Jeho záznamy se staly senzací. Pozdější analýzy ale naznačují, že dívky nejspíš trpěly vývojovým postižením nebo byly dlouhodobě zanedbávané. Příběh o vlcích byl pravděpodobně literárně přikrášlen, aby přilákal pozornost a finanční podporu pro sirotčinec.
Podobně působivý je i ruský případ „chlapce-ptáka“ z roku 2008, což už je moderní doba. Malý chlapec byl nalezen v bytě, kde jej matka nechala vyrůstat mezi mluvícími papoušky. Komunikoval výhradně pomocí cvrlikání a křídelních pohybů rukou. Je to extrémní případ sociální izolace, nikoli vychování zvířaty, ale dopady byly podobné. Opět šlo o narušení jazykových a sociálních schopností.
Ze všech těchto případů ale plyne jedno hlavní poučení: Mauglího příběh je krásná pohádka. Realita divokých dětí je ale mnohem temnější a krutější. Romantiku v jejich příbězích nelze hledat ani vzdáleně.
Zdroje informací: https://owlcation.com/social-sciences/the-wild-boy-of-aveyron
