Článek
Česko chudé a bohaté
K posouzení toho, zda jsme jako společnost chudá či bohatá, lze přistoupit dvěma způsoby. Ten první spočívá v poctivém porovnání všech relevantních ekonomických statistik. Ten druhý potom v pozorování světa kolem nás. Nutno podotknout, že oba způsoby mají sice své limity, hovoří ale poměrně jasnou řečí.
Pojem chudý či bohatý stát, je samozřejmě nutné vztáhnout k nějaké určité srovnávací úrovni. Není asi nikdo, kdo by nesouhlasil s tím, že jsme bohatší třeba než státy rovníkové Afriky nebo jihovýchodní Asie. Zvláště v případě afrických zemí, kde chudoba znamená reálné ohrožení života, je srovnávání naprosto mimo realitu. Chudoba v globálním smyslu, tedy taková, při níž rodiče skutečně nemají, co by dali dětem k jídlu, u nás vlastně neexistuje. Nebylo tomu tak ale úplně vždy a opravdovou chudobu tohoto typu si „vyzkoušela“ i řada našich předků, například v dobách první světové války.
Je ale jasné, že srovnávat se s rovníkovou Afrikou by nebylo příliš ambiciózní. To, co nás zajímá ze všeho nejvíce, je srovnání s okolní Evropou. Někdy se můžeme dočíst o tom, že míra ohrožení chudobou je v České republice nejnižší ze všech zemí EU. Pravda to současně je i není. Záleží totiž na způsobu výpočtu potřebných parametrů, podle kterých se žebříčky sestavují. Zjednodušeně řečeno, jde o to, zda výpočet vztáhneme čistě k českému prostředí, a tedy k příjmům obvyklým u nás, anebo se budeme vztahovat k evropskému průměru. V prvním případě jsme skutečně evropskými premianty, v tom druhém potom evropským průměrem. V obou případech je ale zřejmé, že hlady se tady opravdu neumírá.
Česko na vlastní oči
V porovnávání čísel a ekonomických údajů bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Zmínili bychom rostoucí reálné mzdy, posilující ekonomiku a v neposlední řadě i růst reálných důchodů. V letošním roce se pak kupní síla Čechů vrátí na předcovidovou úroveň roku 2019. V číslech tedy chudobu rozhodně nenajdeme. Zkusíme ji proto najít jinde.
Vyrazíme-li do libovolného obchodního centra nebo do hypermarketu, sami tam rozhodně nebudeme. Subjektivní pocity sice nejsou tím nejlepším způsobem vytváření závěrů, pomoci nám ale mohou. Pokud naše vlastní pozorování podporují i čísla, tím lépe. V případě maloobchodu to rozhodně platí. To, že jsou obchodní centra neustále plná lidí se vám rozhodně nezdá, skutečně to tak je. Meziroční růst tržeb si obchodníci nemohou vynachválit a pohybuje se někde okolo čtyř procent.
Domácnosti zkrátka více utrácí, což opět není zrovna znak spálené země. O rekordních prodejích zájezdů do zahraničí ani nemluvě. V oblasti cestovního ruchu dokonce roste počet kanceláří a agentur, které zde vidí jednoznačný potenciál k dalšímu růstu. A pokud by ani to nestačilo, pak vezměte na vědomí, že míra úspor domácností se stále drží na hodnotě významně převyšující tu předcovidovou.
Na co si stěžujeme?
Otázka tedy zní, kde se bere lamentování nad současným stavem naší ekonomiky. Zdá se jako by část společnosti zcela rezignovala na fakta, ale i na chápání všech výdobytků prosperující evropské civilizace jako něčeho, o co je třeba pečovat a snažit se. Namísto toho je bere jako samozřejmost, na kterou mají automatický nárok. Stejně velkým problémem je odmítání objektivních faktů. O tom, že máslo je v současné době reálně o dost levnější, než v osmdesátých letech již byly popsány stovky stránek papírových novin i nejrůznějších webů. A přesto jde v případě opačného tvrzení o stále se vracející názor. Fakta jako by zde nehrála žádnou roli.
Je ale třeba ujasnit si jednu věc. Nic z toho, co je napsáno v předchozím textu, neznamená, že by u nás nebyli lidé, kterým se žije opravdu těžce. Může jít o osamělé seniory nebo třeba samoživitelky. Řada těchto lidí není se současným stavem spokojena celkem pochopitelně. Ti ostatní, kteří si stěžují na chudé Česko, ale nepožadují zlepšení situace pro seniory či samoživitelky, levnější máslo chtějí především pro sebe.
Otázkou tedy je, jak si nespokojení občané řešení svých problémů vlastně představují. Chceme společnost více rovnostářskou? Potom bude třeba ve prospěch těch opravdu chudých vzít něco všem ostatním. Možná chtějí spíš to, aby se celá naše ekonomika posunula o tolik nahoru, aby i chudí byli vlastně bohatí. To je samozřejmě chvályhodné přání, jeho naplnění bude ale vyžadovat značnou modernizaci ekonomiky, která je v prostředí a ve společnosti, která skoro všechny inovace šmahem odmítá, dost obtížná.
Závěrem
Česká republika prostě chudou zemí není. Jsme standardní evropskou zemí s životním standardem vyšším než ve většině ostatních částí světa. Špatně si nevedeme ani v evropském srovnání. To, co nám chybí především, je ale ochota pouštět se do nových věcí, a především schopnost vidět věci tak, jak jsou a zbytečně si je ve své hlavě nezhoršovat. Těm, kterým se v současné době nevede dobře, pomůže ze všeho nejvíce další růst ekonomiky, nikoliv snaha o to, abychom se zakonzervovali v nějakém imaginárním skanzenu. I když si totiž představujeme, jaká idylka v něm bude panovat, opak je pravdou.
Zdroje informací: https://www.paqresearch.cz/post/chudoba-cesko-eu/
