Článek
Co je pareidolie?
Pareidolie je tedy stav, při němž lidský mozek nachází smysluplné vzory, nejčastěji obličeje, v náhodných a neživých předmětech. Nejde o žádnou poruchu vnímání nebo duševní chorobu, nýbrž o vedlejší efekt evoluce lidského mozku. Ve skutečnosti šlo o velmi užitečnou schopnost, která našim předkům umožňovala přežít.
Proč by ale mělo takové matení smyslů evoluční smysl? Šlo především o to rychle rozpoznávat tvary v chaotickém světě plném dalších lidí a dalších tvorů s nejrůznějšími úmysly. Lidský mozek zkrátka neměl čas na to čekat, až bude mít k dispozici kompletní vizuální vjem, v moha situacích musel reagovat okamžitě.
Jinými slovy, náš zrakový systém nečeká pasivně, až dostane dokonalá data. Naopak si aktivně doplňuje chybějící informace. Klíčovou roli zde hraje oblast mozkové kůry specializovaná na rozpoznávání obličejů. Ta se dokáže aktivovat i tehdy, když jsou přítomny jen minimální náznaky toho, že je někde v okolí obličej dalšího člověka. Dvě tečky a čára mohou stačit k tomu, aby mozek o tvaru začal uvažovat jako o tváři. To je nám dnes koneckonců poměrně blízké, smajlíky známe přece všichni.
Z evolučního hlediska je takové nastavení výhodné. Pokud si pravěký člověk spletl kámen s obličejem, nic se nestalo. Pokud si ale spletl skutečného predátora s kamenem, mohlo ho to stát život. Mozek je proto nastaven tak, aby raději chyboval a sem tam spustil falešný poplach, než aby naopak přehlédl něco zásadního.
Jeden z nejznámějších případů pereidolie - „tvář“ na Marsu
Pareidolie není halucinace
Je důležité nezaměňovat pareidolii od halucinací. Jde o dvě zcela odlišné věci. Halucinace vznikají bez vnějších podnětů a bývají spojeny s neurologickými nebo psychiatrickými poruchami či dalšími vlivy jako je intoxikace omamnými látkami apod. Naopak, pareidolie vzniká z reálných podnětů, které jsou pouze interpretovány nesprávným způsobem.
Evolučně to tedy význam má. Nejde o žádnou chybu, jen jistý vedlejší produkt způsobu, jakým náš mozek funguje. Realitu nevnímáme přesně a objektivně, naopak ji aktivně interpretujeme.
Právě tímto způsobem vznikla slavná představa „obličeje“ na Marsu nebo třeba podobizny Ježíše Krista na toastu, který se v internetové aukci povedlo dokonce prodat za několik stovek tisíc korun.
Pareolidie jako problém i výhoda
Výtvarníci, fotografové a další umělci často pracují s náhodnými strukturami a nechávají diváka „dokončit obraz“ vlastní představivostí. Význam takového uměleckého síla tedy nevzniká jen v díle samotném, ale přímo v mysli pozorovatele.
Ve vědě je naopak pareidolie značně problematickým fenoménem. Často může znamenat riziko chybné interpretace dat. Ať již se to týká snímků z astronomických teleskopů nebo mikroskopů, kde lidský pozorovatel může vidět struktury, které ve skutečnosti vznikly v jeho hlavě. Věda s tím nicméně počítá a právě, proto využívá postupy jako jsou slepé analýzy nebo automatizované algoritmy, které lidskou tendenci k pareidolii korigují.
Lidský mozek je zkrátka fascinující orgán a jeho fungování je všechno, jen ne jednoduché a přímočaré.
Zdroje informací:
