Článek
Dříve bylo blaze aneb vzpomínkový optimismus
Vzpomínkový optimismus není žádnou narychlo vymyšlenou slovní hříčkou, nýbrž odborným psychologickým pojmem. Značí vlastně poměrně přirozený způsob fungování lidského mozku. Ten totiž obecně upřednostňuje uchovávání pozitivních vzpomínek na úkor těch negativních. Netýká se to ani zdaleka jen otázky života za socialismu, platí to zcela obecně. Bez ohledu na to, v jaké době či společenském zřízení lidé vyrostli, s postupujícím věkem se mnohem více věnují vzpomínkám. Kolikrát jste ve dvaceti letech trávili celé večery prohlížením rodinných alb? U šedesátníků je to činnost poměrně běžná a není to náhoda.
Je třeba brát v potaz také fakt, že když dnes někdo vzpomíná na sedmdesátá či osmdesátá léta, vzpomíná na dobu, kdy mu bylo o nějakých čtyřicet až padesát let méně. Jestliže je dnes dotyčnému sedmdesát, byl tenkrát dvacátníkem v plné síle. Netrápily ho bolesti zad, léky na vysoký tlak, ani potřeba správně si zafixovat zubní protézu. Jeho největší starostí byla pravděpodobně romantická schůzka na Petříně. To by bylo, aby na takovou dobu nevzpomínal v dobrém. Mimochodem, když jsme u těch romantických schůzek: vzpomínáte dnes raději na svůj první polibek nebo na to, jak jste poprvé dostali kopačky? To je právě onen vzpomínkový optimismus. Dost už ale bylo obecné psychologie. Pravda je taková, že prakticky žádný z „argumentů“ na podporu tvrzení, že dříve bylo lépe, při objektivním posouzení prostě neobstojí.
Levnější a dostupnější minulost
Velmi často se můžeme dočíst o tom, jak bylo za socialismu levno. Takový rohlík stál třeba třicet haléřů. A co teprve máslo, které mělo cenovku 10 Kčs. Právě fakt, že takovéto názory se stále objevují, je ale tím nejlepším důvodem proč na ně reagovat. Je skutečně s podivem, jak může takovýto argument brát někdo vážně. Je samozřejmě jasné, že nelze porovnávat nominální cenu výrobku, nýbrž cenu reálnou. I v případě, že budeme pro výpočet používat medián měsíčního příjmu a nikoliv průměrnou mzdu, ceny potravin vycházejí dnes ve většině případů jako výrazně nižší než v 80. letech.
Vzhledem k tomu, že jakýmsi etalonem drahoty se dnes stalo z nějakého důvodu máslo, můžeme si porovnání provést právě pro něj. V roce 1989 jste si za průměrnou měsíční mzdu mohli pořídit 317 kostek másla. I v případě, že budeme počítat s dnešní cenou 70 korun, což je spíše horní hranice, pořídíte si se mzdou odpovídající aktuálnímu mediánu 590 kostek másla. Podobně dopadnou výpočty pro většinu potravin. K tomu si připočtěte chronický nedostatek některých produktů, typicky tropického ovoce, a sami si odpovězte na to, jak moc rádi byste si zopakovali nakupování v 80. letech třeba po dobu půl roku. Pocit, že tenkrát bylo možné nakupovat více, může plynout tak nanejvýš z toho, že ke koupi toho byl mnohem méně.
Abychom byli zcela spravedliví, lze najít příklady položek, které i po převodu do reálných cen vycházejí dnes dráž než v minulosti. Jedná se především o služby, například u kadeřníka nebo při návštěvě biografu. Stejně tak se méně vydávalo za energie či bydlení. To je však dáno centrálně řízenou ekonomikou tehdejší doby, která se ukázala být dlouhodobě neudržitelná, a navíc nebyly ve většině případů nabízeny služby v dostatečné kvalitě. Do biografu jste se sice dostali za korunu, ale jakýsi vševědoucí orgán za vás už předem rozhodl, které filmy jsou pro vás vhodné a které nikoliv.
Naopak, produkty jako byl nábytek nebo dokonce elektronika byly v uzavřené a nevýkonné československé ekonomice drahé zcela extrémně. Fakt, že některé produkty bylo potřeba nutné pašovat ze zahraničí už je potom doslova lidsky nedůstojný.
Zelenější tráva a mokřejší voda
Argument, který už hraničí s naprostou absurditou míří na kvalitu životního prostředí. Stačí srovnat fotografie českých pohraničních hor z 80. let a z dnešní doby nebo si prohlédnout snímky měst typu Ostravy zahalených do téměř neprostupného smogu. A kdo by se chtěl v té době koupat třeba ve Vltavě? Právě protesty proti nezájmu tehdejšího režimu o životní prostředí a přírodu stály ne náhodou na počátku společenských změn, které vyvrcholily sametovou revolucí.
Okolí zámku Jezeří ukazuje, s jakou „citlivostí“ bylo v minulosti přistupováno k životnímu prostředí.
Jak to bylo s mezilidskými vztahy?
Řada lidí se ve vzpomínkách vrací k tomu, že v minulosti byly mezilidské vztahy na lepší úrovni. Do jisté míry lze tomuto názoru přiznat částečnou relevanci. Alespoň v tom smyslu, že sociální nůžky byly rozevřeny mnohem méně než dnes. Tento fakt, ale sám o sobě nemusí být za všech okolností pozitivní. Asi každý by souhlasil s tvrzením, že si za svoji tvrdou práci zaslouží odpovídající odměnu, jejíž výše se bude blížit té, kterou dostává jejich nadřízený. Bude ale ten samý člověk souhlasit s tím, aby jeho kolega, který většinu pracovní doby vymýšlí jen to, jak se práci vyhnout, dostával také stejně? A přitom jde o dvě strany téže mince.
Ve chvíli, kdy budete jakousi sociální rovnost vynucovat až příliš radikálně, musíte být připraveni na oboje. Nemluvě o tom, že tento systém do jisté míry brzdí ekonomický rozvoj, neboť snižuje motivaci k nadprůměrně kvalitním výkonům. O tom, že tzv. idylické mezilidské vztahy jsou ve skutečnosti jen nerealistickou idealizací svědčí i fakt, že v 80. letech zde bylo nějakých 80 000 spolupracovníků StB připravených donášet na své spolupracovníky, přátele či známé. Stejně tak jsou archivy plné nejrůznějších vyjádření, uličních výborů, kádrových pracovníků apod. Je samozřejmě pravdou, že celý tento systém byl značně proděravělý a ani zdaleka nefungoval tak, jak se od něj očekávalo. To ale na podstatě věci mění jen málo.
Co dalšího stojí za zmínku?
Další fenomény jako například nemožnost cestování už byly popsány okomentovány a popsány tolikrát, že nemá příliš smysl rozebírat je do detailů. Zkrátka a dobře, fakt, že vám stát vydá cestovní pas, který je ale sám o sobě prakticky k ničemu a umožní vám cestovat pouze do několika málo spřízněných zemí, je skutečně neakceptovatelný. Svědčí to ze všeho nejvíce o tom, jak tehdejší režim svými občany ve skutečnosti pohrdal.
Je třeba také říci, že až dosud jsme psali o problémech, s nimiž se potýkali lidé, kteří na režimní hru ve skutečnosti přistoupili a nijak proti němu nevystupovali. Ti, kteří to udělali, se měli ještě mnohonásobně hůře. Pokud někdo vzpomíná na idylické chvíle s půllitrem piva za 3 Kčs a tlačenkou za 5 Kčs, měl by si uvědomit, že kolem obchodu, kde si je zrovna kupoval, možná právě projížděl policejní anton a v něm seděl někdo, kdo se provinil jen tím, že vyjádřil svůj názor, který byl zrovna jiný než ten režimní.
Mohlo by se zdát, že podobné opakování takto známých věcí je přeci zbytečné. Ve skutečnosti je ale potřebnější než kdy dřív, neboť nostalgie po totalitní minulosti je stále patrnější. Začínají si toho všímat i politici, kteří často lidem návrat této doby slibují. Je to však slib, který nelze splnit, protože tato minulost vytvořená vzpomínkovým optimismem ve skutečnosti nikdy neexistovala. Vystřízlivění těch, kteří v ní věří, by bylo hodně nepříjemné.
Zdroje informací: https://www.drevostavitel.cz/clanek/ceny-za-socialismu-a-dnes
