Archetyp krále…

V jednom z přednáškových cyklů Richarda Rohra zní jemné varování před spiritualitou bez těla a příběhu. Měli bychom konečně přestat kondčně obětovat to, co je v nás lidské, tělesné, nebo dokonce sexuální od toho, co je v nás božské. Podobné téma rezonuje také v knize „Král, Válečník, Kouzelník, Milovník“ od Roberta Moora a Douglase Gilletteho, kde archetyp krále není pouhým symbolem moci, ale především vnitřního řádu, láskyplné spravedlnosti a požehnání, které nemůže udělit nikdo jiný než pravý král.

Archetyp krále propojuje poezii, která miluje tajemství, psychologii, která zkoumá naše nitro, i spiritualitu, která hledá smysl a celistvost. Právě v tomto trojím setkání vzniká prostor pro osobní proměnu.

Moore a Gillette popisují krále jako ústřední bod mužské psyché – nositele řádu, integrace a požehnání. Říkají nám to, co nevidíme a neslyšíme kolem sebe. Politici, vězni a konečně většina mužů jsou komickým symbolem impotentní moci. Pravý král vidí svět takový, jaký je, a místo aby ho ovládal, chrání jeho harmonii a plodnost: „Král v nás je ztělesněním potvrzení a potence života. Touhou nefalšovaného vládce je, aby se věci rozvíjely, rostly a byly v souladu s vyšším řádem.“ Tento archetyp ovšem není pouze výsadou mužů – je univerzálním symbolem zralosti, který potřebujeme všichni. I ženy musí integrovat svou mužskou část a pokud to nedokážou, nastoupí obvykle neuroza, promiskuita nebo zhroucení.

V postavě Ježíše, často označovaného jako „Král králů“, nacházíme vzor, jak spojit vnitřní sílu s pokorou a otevřeností. V biblickém podobenství král není mocným dobyvatelem, nýbrž služebníkem, který „není přišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil.“ (Matouš 20,28) Tajemství jeho autority spočívá v integraci protikladů – je králem, který uzdravuje tím, že se dotýká bolesti a slabosti druhých. Jedině ten, kdo sestoupil do svého vlastního stínu, může skutečně žehnat světlu.

Krále si v evropské imaginaci spojujeme s atributy – žezlem (symbol řádu a spravedlnosti), korunou (vědomí sounáležitosti s vyšším principem) a koulí (svrchovanost a zodpovědnost za svět). Král má prostě koule, chcete-li to poněkud expresivně. Poezie často velebí tyto symboly, ověnčuje je světlem, které zdaleka není pouze vnější. Jak jsem si napsal do deníku: „Králi, tys korunován trny i zlatem – vládneš a plodíš svobodné děti, nikoliv otroky?“

Richard Rohr upozorňuje, že reálná autorita vzniká, když rezignujeme na potřebu kontrolovat, vlastnit či cokoliv dokazovat. „Jistota není opakem víry, ale jejím hrobem,“ říká Rohr. Jen ten, kdo je ochoten stát se bláznem pro pravdu, dokáže zakoušet svobodu. Král se nebojí být zranitelný, protože ví, že jeho moc roste z místa propojení s druhými i s vlastním stínem. Jen celý člověk je pravdivý. Pokrytec se takových věcí ani nedotkne, a nikdy jim neporozumí.

Král bez královny není též celistvý. Moore a Gillette zdůrazňují, že ženský princip je nositelkou inspirace, milosti a otevřenosti vůči tajemství ležící hluboko v lůně. V duchovních obrazech přejímá tento rozměr Panna Marie nebo Sophia jako Matka moudrosti či Marie Mgdalena. Dokud muž neuzná ženskou sílu jako svou vlastní součást, zůstává jeho vláda neplodná. Vztah mužského a ženského principu je v poezii často vyjádřen tancem a slovy zračící pobřeží zakryté stébly trávy.

Legenda o králi Artušovi a raněném rybáři (Fisher King) nám připomíná, že každý král je zranitelný. Král má na jedné straně mnoho poct, hermelínový plášť, nejlepší jídlo a pití, ale zároveň má povinnost postavit se do čela armády a padnout jako první za všechny. Jeho síla spočívá v tom, že nezavírá oči před vlastní bolestí, ale dovolí jí stát se zdrojem moudrosti pro druhé. Jak říká Moore: „Rána krále je rána země.“ Oslava mužské síly musí být tedy vždy spojená s uznáním její zranitelnosti.

C. G. Jung popsal proces individuace jako cestu k celistvosti, v níž se setkáváme s vlastními archetypy a přijímáme i to, co jsme dříve odmítali. Královská zralost spočívá v milosti, která je ochotná být stále na cestě – „Král je tím, kdo se učí, nejen tím, kdo ovládá.“ Spiritualita u něj pak není útěkem, ale otevřeností vůči procesu i paradoxům, které dovedou udržet vše neudržitelné pohromadě.

Stát se králem neznamená stanout nad druhými, ale být králem svého vnitřního světa, vládcem země Oz. Nositelem prstenu, který má být zničen. Znamená to propojit mužské a ženské, světlo a stín, sílu a zranitelnost, spiritualitu i poezii všedního dne. Naše cesta může být „vždy novým začátkem, kde je vše darováno, když jsme ochotni vzdát se iluze, že jsme to my, kdo vše řídí.“

Království v nás vyrůstá tam, kde dokážeme s úžasem hledět na svět – a žehnat i svým zraněním. To je zdá se to, co se nyní učím, a to skrze své nezměrné chyby, zranění a hloupost. Snad právě zde začíná to největší dobrodružství – cesta ke skutečnému králi v nás.