Článek
Narodil jsem se bosý a dá-li Bůh, taky s bosýma nohama zemřu. Možná někdy nastydnu, ale za těch deset let se mi to nestalo ani jednou. Když si Mojžíš zul boty, protože stál na svaté zemi, když Ježíš umýval nohy svých učedníků, a když se k jeho nohám sklonila žena, aby je pomazala nardovým olejem, uvědomil jsem si jak moc je symbolismus lidských nohou mocný.
Naše chodidla jsou zahrnují naše životní směřování, ale také nás pojí s minulostí, jsou jako kořeny stromů, jsou součástí každé vyspělé spirituality a také poukazují na naše zdraví těla i duše. Jejich symbolismus docela jednoduše ukazuje, kde právě jsme, kde stojíme, čeho se dotýkáme, zda země, mokré trávy, sněhu. Jednotlivé prsty nevytvářejí jen rovnováhu, ale je v nich ukryt hluboký význam spojení s našimi předky.
Jako dítě jsem nenáviděl boty, do kterých mně uvazovala má matka. Myslela to jistě dobře, ale já byl naprosto nešťastný. Byl jsem přece vesnický kluk, kterej miloval bosé běhání za deště, skákání do louží a svobodu, kterou jsem přitom vnímal. Občas se mi stává, že i nyní, když chodím bosý, šlápnu maximálně tak na včelu. Je mi jí líto, ale bolest, kterou přitom vnímám mně s jejím životem propojuje. Skrze boty nevnímáte, jste až dramaticky neohrabaní a k čemu pak bdělost? Ano, bosá chůze je jako modlitba, je to meditace, je to vnímání přítomného okamžiku, i kdyby vám měla být chvíli zima.
Chodidla také symbolizují naší nejniternější intimitu, chcete-li jistou nahotu, nahotu před Bohem, lidmi i sebou samými. „Mezi chodidly našich nohou a divokou zemí pod nimi tak neexistuje žýdný předěl.“ Jak napsala má oblíbená farářka Becca Stevens, která mne ostatně inspirovala k napsání této poznámky.
cestou
Jako kněz také rád kážu bosý. Vnímám svou zranitelnost a ta mne paradoxně chrání před tím, abych neuvíznul jen v hlavě, což je především mužský problém. Přeintelektualizovaných kázání mám už dost, chci naslouchat i mluvit jako člověk, jako ten, který se smířil s tím, jak a kým byl stvořen. Chci vnímat své tělo a přijímat jej. A tak se v katedrálách, kaplích, ale i na polních cestách u Božích Muk vždy cítím nejlépe bosý. Na prošlapaných prknech mé pracovny, stejně jako na studenýc mramorových schodech v Libni, když jdu za svou ženou.
A pak jsou tu dvě Terezky, jedna z Ávily a druhá z Lisieux. Jsou to bosé karmelitky. A jak dodává Becca „je to svatý a pokorný čin sundat si boty a už si je nikdy znovu neobout….Když jsem četla spisy svaté Terezie z Avily o bosých jeptiškách, zahlédla jsem ušlechtilost žen, které si sundávaly boty a už si je nikdy znovu neobouvaly, aby tak projevily setrvání v Boží přítomnosti. Výzva, aby si lidé při vstupu do svatyně, jako je chrám nebo mešita, sundali boty, jim umožňuje cítit se blíže její svatosti.“
Jakmile se naše chodidla dotknou země, víme, že už nestojíme mimo Boží královsrtví, a můžeme tak mnohem snáz přijímat požehnání od Boha.
Dnes si jistě hodně čtenářů pomyslí, že je to buďto úchylka, nebo velmi nerozumný čin. Vždyť na, co všechno můžeme šlápnout? Co všechno nám hrozí? Odpověď na tyto připomínky jsou skryty už v těch otázkách. Nechci žít jako „všichni“, jako „pragmatický člověk“, jako ten, co se neustále musí před něčím chránit.
Zůstávat naboso je mnohem víc, než pouhé zouvání upocených bot. Je to pokorný a svatý čin, který nás jemně staví zpět na vlastní nohy.
