Článek
Jistě existují básně, které nikdo nenapsal, i když mohl. Jsou to neexponované fotografie, horce zadýchaná místa v denících, o nichž svědčí pouhé dvě či tři tečky, nebo prázdný list. Zůstávají jen jako šepot v mezerách mezi slovy, v zámlkách, v dechu, který zůstává nevysloven. Tyto nevyřčené věci prvního řádu nás hrbí i rozechvívají v samém lemu srdce. Jejich podstatnost je úměrná touze odevzdat druhému své chtonické hlubiny, neboť i v jizvách proudí krev – a krev je znamením, že život neustále tepe, i uprostřed bolesti.
Snad někde mezi tím promlouvá probuzený hlas – hlas, který není zcela lidský, a přesto je nám vlastní. Z daimonia ovšem odpovědí pokoj nepřichází, snad jen další ponížení, smutek, stud a pouta, jež svazují. V tomto prostoru je však ticho, které není mlčenlivé, nýbrž ticho zcela vysvlečené, nahé a upřímné. Ticho, které nestíní, ale prosvětluje.
Prahy a brány
Věci druhého řádu jsou prahem těla k prvnímu a branou duše k třetímu. Zde se podobáme té, která nás stvořila ke svému obrazu. I my tvarujeme po svém – z hlíny slov, tónů, barev a pohybu světla. Pod hřbety a ořízkami na mém okně byste teď našli červenou knihu, hymnus o perle, stébla trávy, sbírky blízkých i nejbližších, a jistojistě Janovo evangelium otevřené na první straně: „Slovo se stalo tělem.“
Na mých stěnách visí fotografie autorů ze všech světových stran a pohlaví, na skříni s oblečením leží krabice od bot. V ní polaroidové obrázky dětství, obrázky s tátou, dědou, řekou, i ty poraněné ve vzpomínkách. Na cigaretově žlutých zdech je velké okno, kterým hledím ven – z otisků minulosti na oblohu, především v noci.
I vy jistě máte své popraskané buklety různých žánrů a pohledů, které vám pomáhají nebo brání být. Bez věcí druhého řádu by člověk zůstal hladký, jako když někdo pískne na píšťalku a zavolá „štronzo“. Bohu díky, že sklo je průsvitné a někdy i praská. Jen díky tomu nás může bolet to, co je schované uvnitř. Nic kromě dřevěných nohou by nás nebolelo; otupělost, v níž se skrýváme, by časem považoval za žádoucí stav, který je třeba jen opakovat. Bez úcty k sobě by člověk zoufale padělal život, žil bez intuice a naslouchání srdci, zbaven nejistoty, zda něco zaznamenal, pokusil se skutečně účastnit života.
Všední svatost
Předměty třetího řádu neprávem přehlížíme, začneme-li usilovat o spiritualitu. Ach ano, usilovat – jinak to napoprvé nejde. Třetímu upíráme svatost, protože je předznamenán sprostotou. Považujeme je za poslední, aniž bychom slyšeli, že poslední budou prvními; nestydíme se přitom prohlásit „já jsem praktikující…“ Barvíme je neúctou žvástu v bezvědomí kulturní revoluce, nestoudné kapitalizace čehokoliv.
Třetí věci splývají z nebe do hmotného světa zdánlivě samozřejmých věcí. Nejsou dotovány žádným ministerstvem, ale vlastním dechem. Ráno myjeme své tělo bez známek soucitu, bez jemnosti, kterou nám prokáže sprchová hadice milosrdněji než vlastní mysl. Vypijeme čaj, aniž bychom vnímali jeho chuť, nevšímáme si tisíců rukou, které jej posbíraly, zabalily, dopravily až k nám – hluboko pod cenou darovaného času.
Křižování třetího
Ve fanatickém odpojení klademe odpor všemu tak často a rychle, že není jisté, zda jsme přesvědčeni o všem, co povyšujeme na poznání, nebo se jen bojíme vlastního středu mezi stehny. Třetí věci křižujeme a podrobujeme, protože jsou nehotové – tak jako jsme nehotoví my sami. Místo bdělé vděčnosti za hmatatelné znamení nekonečného hledáme útěk.
A přitom je naše účastenství na životě skryto v nejprostší lidskosti: v papírových ubrouscích, tašce s jídlem, přírodě, v intimitě zubních kartáčků až po postel, na níž se objímáme či milujeme. Přesto toužíme uletět vysoko nad sebe sama.
Jednoho dne však přijde vyvolený čas – Kairos, jak jej nazývali staří Řekové. Vše se milosrdně zlomí a tudy se teprve začneme vracet k ryzosti třetích, druhých a nakonec i prvních věcí. Zdá se, že nejslabší a tisíckrát zapírané místo je podsvětním východem z Hádu oddělenosti a naštěstí jej nelze obejít. Neboť tak Ona miluje svět.
