Pokojíček

Narodíš se. Do holého pokoje. Čtyři bílé holé stěny. Jsi miminko a jen tak udiveně a nechápavě koukáš kolem sebe. Ničemu nerozumíš, vůbec ničemu, proto brečíš. Bojíš se. Nevíš, co se to děje. Až najednou ucítíš teplo. Přestaneš plakat, aby ses podíval. A uvidíš nějakou paní. Cítíš ještě větší teplo, a tak ho chceš blíž a blíž. Teplo se tě dotkne a ty se přestaneš bát a nechápavě koukáš. Teplo do tebe proudí všude, kde tě to šimrá. Ale nejvíc pusou. A tak spokojeně cumláš teplo. Víš, že už jsi v bezpečí, a tak zavřeš oči.

Najednou uvidíš poličku a na ní svou první knihu. Nevíš, co je polička, ba ani co je kniha, ale jedno víš. U té paní je teplo a bezpečí. A tak si řekneš, že tu knihu tak pojmenuješ. Tvoje první kniha se jmenuje „U té paní je teplo a bezpečí“.

Probudíš se. Zase ničemu nerozumíš! A ohromně se rozpláčeš strachy. Během chviličky je u tebe zase ta paní. Ta paní, co má teplo! Co má přece i bezpečí! Přestaneš plakat, protože si vzpomeneš na svou knihu. Paní si nechápavě prohlížíš. Je moc krásná. Neznáš na světě nic krásnějšího než paní s teplem! A jak se na tebe furt hezky tváří. A ty divné zvuky, co vydává. A které ti divně roztahují pusu. Ale je ti dobře. A zavřeš spokojeně oči.

Rosteš a udiveně koukáš, jak ti v pokojíčku obrovskou rychlostí přibývají poličky s přečtenými knihami, které ti tam položila ta paní, už víš, že je to maminka. Pomůže i tatínek. Ten pán, co má taky teplo. A dokonce i jemu dává maminka teplo. A taky na tebe roztahuje pusu.

Ale jedna věc ti pořád nedá spát. Jak se ty poličky s knihami objevují. Kde se berou? A tak často koulíš očima, abys toho viděl co nejvíc. A nejen očima, ale i hlavou, až jednoho dne zjistíš, že když se šikovně zahýbáš, můžeš se dívat, kam jen chceš. A tak se všemožnými pokusy snažíš dívat kolem sebe. A když se něco pokazí, máš přece svou oblíbenou knihu „Když křičíš, objeví se maminka“. A hned vedle stejná kniha, ale místo maminky je tatínek. Nebo babička. Tolik lidí s teplem, dobrotami či s voňavým oblečením, do kterého tě furt oblékají.

„Umím zvuky,“ pyšně sis uložil na poličku knihu s tímto názvem. Zjistil jsi totiž jednu úžasnou věc. Nemusíš pokaždé křičet, když chceš, aby se objevila maminka nebo tatínek. Někdy stačí jen vydávat zvuky a maminka se objeví. Jo, ty divné zvuky. Už je umíš taky, ale furt ne tak hezky jako maminka s tatínkem, kteří vydávají zvuky mezi sebou. Navíc, ten křik tě tak strašně vyčerpává, že vždycky rychle zavřeš oči a zase všichni zmizí. A napadne tě „Čím míň brečíš, tím víc toho uvidíš!“ Šup s novou knížkou do poličky. Ještě si to pro jistotu zopakuješ „Čím míň pláčeš, tím více vidíš.“

Když už jsi zvědavostí nemohl vydržet, zkoušel jsi přibít svoji první poličku, ale máma tě přistihla a rozčílila se. Nešlo ti to. Nedokázal jsi poličku ani dát na zeď, aniž by nespadla. Bouchal jsi do zdi kladívkem, ale polička na dírách ne a ne držet. Strašně ses vztekal. Nechápal jsi, proč ti to nejde. Pak ti ale tatínek pomohl. Vysvětlil ti, k čemu slouží hřebíky, skoby, vruty. A když jsi s tátou nakonec poličku přibil několika pevnými hřebíky, nebyl to pěkný pohled. Polička sice držela, ale chaoticky přibité hřebíky vypadaly ošklivě. Táta tě utěšoval. „Je to tvoje první polička, synu. První pokus bývá nejtěžší, ale nejdůležitější. Další bude jistě lepší!“ povzbudil tě táta. Usmál ses na něj a hrdě jsi na svou první poličku položil první knihu, kterou sis sám vybral. Jmenovala se „Jízda na kole“.

Roky běží a ty už nejen víš jak přibíjet poličky, ale umíš si vybírat knížky, které tě zajímají, zcela sám. Táta tě to naučil. Zejména tu „Jak krmit rybičky v akvárku“, protože jsi dostal výprask za to, že jsi tátovi do akvárka nadrobil několik krajíců chleba. Číst ještě neumíš, ale to ti nevadí. Máš výtečnou paměť. A stačí jen pohled na knížku a víš, o čem je a co se v ní píše.

Už chodíš do školy několik let a číst umíš. A poličky přibývají rychleji, než si stíháš zapamatovat. Musíš se k mnoha knížkám vracet a učit se je, ale i tak se stane, že u mnoha knížek zapomeneš, o čem jsou. Ale maminka ti pomůže, i když se občas zlobí. I tatínek pomáhá. Tatínek je srandista, velmi rád vtipkuje a furt se na tebe usmívá. Dělat poličky s tatínkem tě moc baví.

Maminka se zlobí čím dál častěji, protože zapomínáš na knížky, které ti na úhledně srovnané poličky v jedné řadě dala ona. Ale takové knížky tě vůbec nebaví. Třeba kniha „Věci patří tam, kam řekne maminka“. Nebo „Rozestýlej si postel vždy s igelitem“. Vždycky tě to mrzí a cítíš se provinile a rychle si dohledáš potřebné knížky od maminky, aby bylo všechno správně.

Uběhlo už spoustu let. Cítíš se dospěle, ale končíš základní školu. Tvůj pokoj vypadá zvláštně, o dost jinak, než u tvých spolužáků. Ale už sis na to zvykl. Zatímco spolužáci mají úhledné srovnané pěkné poličky se spoustu knih, ty nemáš ani polovičku toho, co oni. Zato máš spoustu chatrně přibitých poliček s knihami, které spolužáci neznají vůbec, nebo jen z doslechu, a máš pocit, že ti závidí. Jsi víc dospělý než oni, protože máš například knížku „Drogy“. Nebo velmi oblíbenou knihu „Alkohol“, protože tu jsi viděl i u táty.

Naučil ses poličky přibíjet tak, aby nebyly na první pohled vidět. A tak máš v tmavém koutu své nejcennější knihy. Třeba knihu „Kamila“. Spolužačka, kterou jsi od 5. až do 9. třídy miloval. Nebo knihu „Hra na kytaru“. V koutech ale také přibylo mnoho špatně přibitých poliček, které časem i s knihami spadly. Některé jsi zkusil přibít znovu. Jiné jsi ponechal svému osudu.

V 18 letech už tvůj pokojíček vůbec nevypadá jako pokojíčky ostatních. Na první pohled je v něm strašný nepořádek. Poličky s knihami nesystematicky rozházený různě po zdech. Mnohá místa působí jako absolutní chaos. Víš, proč to tak je. Od 12 let už ti nikdo neříká, jestli máš poličku rovně, nebo je potřeba ji posunout kousek doleva či doprava. Jediná jedna řada perfektně srovnaných poliček od mámy je zaprášená. Ale žádná z těch knih tě nebaví. Taky ti nikdo neřekne, že třeba ta nebo ta polička s knihou je nesmysl a nemusí na zdi být. Kolik asi zbytečných knih na zbytečných poličkách máš. To se asi nikdy nedozvíš, i když ti občas náhodný kolemjdoucí poradí, co uklidit. Nikdo ti nepomůže vybrat barvu poličky, aby to v pokoji ladilo. Ani doporučit dobré knížky, ty si musíš vyhledat sám. A vlastně ani pořádně neumíš tak hezky poličku přidělat, protože tatínek odešel a nenaučil tě lepší postupy, i když určitě chtěl. Maminka ho totiž vyhnala a tatínek už nikdy nepřišel. A tak se občas stane, že jsou některé poličky i knihy ostatním k smíchu.

Spolužáci v posledním roce školy ale mají i přes tvé často zbytečné poličky s knihami mnohem více knih než ty. Třeba kniha „Usmívej se na lidi“. Často ji u spolužáků vidíš, ale nechápeš ji. Proč by ses měl na cizí lidi usmívat? Naopak, přece „Lidi jsou zlí, musíš být opatrný“, vzpomeneš si na důležitou knihu, kterou máš ve svým oblíbeným koutě. Často také u kamarádů vidíš knihu „Naslouchej druhým“. Ale tu už vůbec nechápeš. Proč bys měl někomu naslouchat, každý si přece musí pozornost získat. Ale sám víš, že těch malých knížek, které ti chybí, jsou tisíce. Že nemáš čas se vracet zpět. Máš před sebou spoustu nepřečtených knížek a nepřidělaných poliček, které sis vybral sám.

Je ti 40. V pokojíčku máš stále strašný nepořádek ze spadlých knih a spousty zbytečných a chatrných poliček. Ale na zdi jsou i malá impozantní místa, která jsou přenádherná. Tak krásné poličky s tak vzácnými knihami, které má jen málokdo. Jsi na ně neskutečně hrdý, ale máš pocit, že je vidíš jen ty, i když ses je snažil dát na co nejviditelnější místa. Rodinu nezajímají. Přátele už nemáš. A ostatní vidí všude nepořádek. Dlouhá léta už si poličky přibíjíš sám a neřešíš, zda jsou rovně či jak to celé vypadá. Nezajímá tě to. Vždyť nikdo na návštěvu nechodí. Pokojíčky ostatních neznáš, nikdo tě do svého pokoje nezve. Přijdeš si jako z jiné planety, ale na ten pocit už sis zvyknul. Dokonce ti spadla i tvá první kniha „U té paní je teplo a bezpečí“. Už roky je zapadaná jinými knížkami, třeba knihou „Matka je zlá“. A na zaprášené otřískané poličce, kde má být tvá první kniha, máš už jen tenoučkou brožuru s názvem „Matka neexistuje“.

Často myslíš na jednu z posledních knížek, kterou sis uložil tak, abys na ni pořád viděl. Jmenuje se „Nehledej vinu jiných“. Ti to stejně nikdy nepřijdou uklidit. I kdybys vinou házel do všech stran. Víš, že v tom pokoji zůstaneš až do smrti a je jen na tobě, jak bude vypadat. Nemůžeš pokoj vyhodit a vzít si jiný. Prostě to nejde. Jen bolí pocit, že ten bordel sám nikdy neuklidíš a každý, kdo tvůj pokojíček uvidí, raději uteče.

Jako všechny ženy s teplem, které utekly, i když nakonec uviděly i všechna ty krásná a úžasná místa. Knihy i němé poličky, které jsi přidělal, s nimi ovšem zůstaly a tvému temnému pokoji dávají tisíce krásných slov, které sis zamiloval. Je smutně patrné, že police a knihy, které jsi přibil a přečetl společně s nějakou ženou, svou krásou daleko překonávají všechny ostatní. Tolik síly, nápadů a kreativity jako by v tobě probudily mistra poliček a příběhů se šťastným koncem.

A tak se rozhodneš přibít svou nejkrásnější, ale nejtěžší poličku. Zcela sám. A položíš na ni svou vlastní knihu, která opraví, co opravit lze. Knihu, která tě zachrání. Knihu, která tě naučí vše, co potřebuješ. Knihu, která tě všem lidem přiblíží.