Článek
Mé osmnácté narozeniny byly na obzoru. V průjezdu stála nová tyrkysová Škoda 1000MB a já chtěl získat řidičský průkaz. Rodiče auto příliš neproháněli, mělo spíš status opečovávané posvátné krávy, která je jednou za měsíc vyhnána na třicetikilometrovou cestu k babičce. Otec řídil vozidlo s úctou svátečního řidiče úzkostlivě dodržujícího dopravní předpisy. Mé občasné pokusy o řízení probíhaly pod jeho dozorem jen na polních cestách. Řidičák bylo možné získat v kurzu na průmyslovce, kam jsem chodil, a dokonce ještě levněji než v autoškole. Pro mé šetrné rodiče to byl zajímavý tip, ale tušil jsem, že platba za kurz bude závislá na známkách červnového vysvědčení. Ne že bych se učil špatně, ale osmnáct budu mít už v březnu!
S překvapivým řešením přišel můj spolužák a kamarád Mirek. Vyprávěl mi, jak k nim dochází na skleničku soused Králík, strážmistr VB, který po více skleničkách zbrunátní a po kolenou pak závodí na koberci s jeho malým bratrem, neboť se proměňuje v angorského králíka. Na závěr pak ubezpečí Mirkovy rodiče, že mu u nich na dopravce zařídí „domácí studium“ na získání řidičáku. (Spočívalo v tom, že cvičné jízdy prováděl uchazeč s vlastním vozidlem a instruktorem mu byl rodinný příslušník. Teorii se učil sám a poté šel přímo na zkoušky. To vše za pouhých osm stovek a výhradně pro známé!) Slib dodržel a Mirek už začal s otcem jezdit. Když jsem se mu svěřil se svou touhou po volantu, rozhodl se, že mi to u Králíka také zařídí.
Neuplynulo ani čtrnáct dnů a skutečně jsme s taťoškem vyráběli trojúhelník s nápisem „CVIČNÁ JÍZDA“ a montovali jej na nárazníky v přední i zadní části embéčka. Vlastní cvičné jízdy se odehrávaly nejčastěji o víkendech a v trojúhelníku Otrokovice, Zlín (tehdy ještě Gottwaldov) a Kroměříž, tedy na trase, kterou můj otec jakž takž znal. Jako učitel prokazoval klid, rozvahu a opatrnost. Nikterak mne neznervózňoval, přestože jsem občas cítil, že si s některými situacemi sám moc neví rady. Asi po měsíci cvičných jízd a pilného studia teorie jsem nabyl přesvědčení, že jsem na zkoušky připraven. Navíc mi Mirek, který již papíry získal, důvěrně sdělil, že zkušební jízda s mírně podroušeným Králíkem byla spíše společenskou záležitostí než osudovou zkouškou. Doporučil také předat malou pozornost v podobě litru slivovice a slíbil, že zařídí termín zkoušky.
Bylo svěží slunečné březnové úterý, týden po mých osmnáctých narozeninách, a naše cvičné embéčko zastavilo na parkovišti pod gottwaldovskou fízlárnou. Otec s pozorností zůstal ve voze a já se šel nahlásit Králíkovi. Místo něj se však ve vrátnici objevil mladý poručík, jenž se představil jako Hrdý, a se zlověstným úšklebkem mi sdělil, že soudruh Králík musel pracovně odjet, a proto se mi bude věnovat on sám. Začal jsem tušit, že něco není v pořádku. Že by místní válka policajtů? To je teď vedlejší, musím napsat správně test, abych byl vůbec připuštěn ke zkušební jízdě. Teorii jsem měl slušně nadrcenou a Králík mi po Mirkovi poslal i pár správně vyplněných testů, a tak jsem se po hodince od nerudného Hrdého dozvěděl, že test mám na plný počet bodů. (Hurá!) Jeho pohled jako by říkal: „Ještě se, hajzle, neraduj, to hlavní teprve přijde…“ Ale ústa vyslovila rázně: „Za patnáct minut vyjedeme na zkušební jízdu, čekejte mne u vozidla.“
Nervózně jsme s tatou přešlapovali u auta. Flaška slivovice už byla schovaná (nevěděli jsme, zda Hrdý bere, či nebere) a poručík již svižně směřoval k nám. Po strohém přivítání s otcem („Tak vy jste byl synův instruktor, hmm…“) jsme se usadili ve voze, Hrdý se rozvalil na zadním sedadle a vyjeli jsme.
Zpočátku vše probíhalo jako po másle. Blinkry blikaly v zadaných směrech, jízda byla plynulá a rychlost předpisová. Najednou začal Hrdý vydávat zákeřné pokyny na poslední chvíli. Musel jsem náhle odbočovat do různých uliček, couvat do firemních průjezdů a parkovat na přeplněném parkovišti před obchodním domem (měl jsem pocit, že by to nezvládl ani můj instruktor). Znervózněl jsem a začal dělat chyby. Hrdého falešně soucitný závěr byl předvídatelný. Test platí, ale jízdy si musím ještě procvičit a přijít znovu.
Nazítří se mi soudruh Králík, již opět mírně brunátný, hluboce omlouval za svou nepřítomnost ze zdravotních důvodů (což znamenalo, že se večer před mou zkouškou ožral jako prase) a proklínal toho „zkurvysyna Hrdého“, který mi údajně měl pouze sdělit Králíkovu omluvu. Obývacím pokojem Mirkových rodičů pak zaznělo bojové: „Ale já tej svini ukážu, tá se bude divit…“ Při odchodu mi již značně opilý strážmistr přísahal, že hned v pondělí dáme vše do pořádku.
A v pondělí už skutečně vše probíhalo pod jistou Králíkovou taktovkou. Nejprve jsme do jeho moskviče kombi uložili litr slivovice, kterou hned okoštoval a pochválil. Dlužno dodat, že kufr jeho auta již obsahoval demižónek vína, mrtvou husu a bažanta, karton spart a pletenec domácích klobás. Ostatní jsem neviděl, neboť další tušený proviant zakrývala plachta.
S plácačkou v kapse služebního saka a veselou myslí usedl náš zkušební komisař na zadní sedadlo a dal nám pokyn k odjezdu. „Kam mám jet?“ zazněla má nesmělá otázka. „Gde chceš, to je jedno, ale ne abys jel do Vizovic, to už bysme se nevrátili,“ zavtipkoval Králík a lupl si z pleskačky. Poklidně jsme jezdili po Gottwaldově a komisař vyprávěl mému otci veselé příhody ze života příslušníků VB. Asi po dvaceti minutách se Králík podíval na hodinky a zaúpěl: „Kurva, musíme se vrátit, mám tam už dalšího, honem jeď…“ Vyrušen z poklidu jsem dupl na plyn a vjel do křižovatky právě ve chvíli, kdy přeskakovala oranžová na červenou. Můj komisař jako by tušil, co se chystám udělat, zařval: „Nebrzdi, ser na červenů a jeď!“ A já jel na plný plyn a s vědomím, že tu křižovatku musím za každou cenu projet, abych konečně získal řidičský průkaz.
