Článek
Kryptid je tvor, o jehož existenci máme pouze nepřímé důkazy. Věda zabývající se prokázáním existence těchto tvorů se nazývá kryptozoologie a ve vědeckých kruzích se jedná o pseudovědu. Je to ale až tak definitivní?
Píše se rok 1967 v USA ve státě Kalifornie a dva muži, Roger Patterson a Robert „Bob“ Gimlin, se právě nachází u koryta potoka, když v tom jejich kamera zachytí něco, čemu nemohou uvěřit. V ten moment vzniklo nejslavnějších 53 sekund záznamu, který dodnes vzbuzuje vášně a je předmětem nepřetržitých debat.
Na videu je vidět asi nejznámější zástupce kryptidů na světě: Bigfoot. Jak je možné, že i v dnešní době, kdy máme k dispozici nejmodernější technologie, nejsme schopni existenci takových tvorů prokázat? Existuje spousta zdokumentovaných svědectví, některá jsou i zajímavou formou zpracována na internetu. Jde o to, že přímý důkaz je takřka nemožné získat, protože je stále na dosah otázka: Je to skutečné nebo podvod? Tímto způsobem bychom mohli zavrhnout ale i seriózní průzkum oceánů, pralesů nebo pouští.
Mnoho živočichů, dnes všeobecně známých, bylo považováno v některých obdobích za kryptidy. Okapi, nejbližší žijící příbuzní žiraf, byl až do roku 1901 považován za kryptida. Právě z tohoto důvodu se dostal na emblém Mezinárodní kryptozoologické společnosti (ICS). Tento živočich ale není jediný. Mezi kryptidy se řadil rovněž šimpanz bonobo, ptakopysk nebo dokonce i gorila.
Kde se ale vlastně kryptozoologie vzala?
V roce 1955 vyšla kniha s názvem Na stopě ignorovaných zvířat (v originále Sur la Piste des Bêtes Ignorées). Autorem této knihy byl, v té době 39letý francouzský zoolog Bernard Heuvelmans. Ten v ní mimo jiné upozornil na záhady ze světa zoologie. V roce 1982 pak vzniká Mezinárodní kryptozoologická společnost (ICS), jejímž předsedou se stává právě sám Bernard Heuvelmans. ICS pak čtyřikrát ročně vydává publikace, kde mapuje záhadné tvory naší planety. Společnost pak v roce 1998 z finančních důvodů zaniká. Její snahy ale dál přetrvávají až do dnešních dob, a můžeme tvrdit, že v řádu posledních deseti let byl v této oblasti učiněn obrovský krok. Někdo si troufá tvrdit, že jediné, co chybí k definitivnímu potvrzení existence např. Bigfoota, je pouhý dotek.
Většina svědectví se opírá o ústní podání svědectví, o nahrávky zvuků a v několika případech i o audiovizuální nahrávky (ty lze, s dostupností AI, považovat spíše za sporné). Co se týče zvukových nahrávek, s těmi je to daleko jednodušší. Nahrávky z let, kdy editace zvuků byla časově a finančně náročná, nám pak zanechávají důkazy o možné existenci těchto tvorů, daleko jasnější. Nejvíce zpráv je pak právě z USA. Právě v zemi, jako je tato, se ale nacházejí místa s takřka nulovou osídleností. Jedná se zejména o lesy severních států a Kanady, lesy amerického severozápadu a odlehlé mokřady státu Florida.
Zaměřme se právě na oblast hranice USA a Kanady. Právě zde, v odlehlých lesích, je pozorování Bigfoota patrně největší. Čím je to způsobeno? Jde právě o řídké osídlení této oblasti, kdy jsou stovky kilometrů čtverečních neosídleny a mnohdy ani neprozkoumány. Tyto oblasti pak právě poskytují útočiště tomuto tvoru. Kryptozoologové se do těchto oblastí vydávají a snaží se tohoto tvora „ulovit“. Jak je tedy možné, že stále uniká?
Tady se musíme zase opřít o přírodu. Ta nás vybavila několika silnými, ale zároveň slabými schopnostmi. Jednou z nich je náš mozek, věc, díky které jsme se stali nejúspěšnějším druhem na planetě. Naše představivost, jeden z hlavních činitelů a prostředníků naší výhry v evolučním závodu, se pak při pátrání v lese stává naším nepřítelem. Za každým stromem lze pak spatřit cokoliv, protože inteligence při pátrání v lese je dobrý spojenec, ale lepší je síla. Právě vědomí naší fyzické slabosti nás činí zranitelnými. Představa, že se utkám s tvorem silnějším, než jsem já, je pak tak silná, že se pud sebezáchovy zapne na plné obrátky, a pak už chybí jen málo k návratu do civilizace. Další věcí je neschopnost připustit existenci něčeho stejně nebo dokonce více inteligentního, než jsme my. Je to právě tato ješitnost a jistota naší dominance, která nám brání vidět svět v širším obraze.
Fyzické atributy, jako je síla a rychlost, ale nejsou jedinou zbraní, jakou Bigfoot oplývá. Jeho inteligence je také silným činitelem. Prosté položení fotopasti tak nebude fungovat. Jako příklad si uveďme orangutany, šimpanze nebo gorily. Znají své prostředí natolik, že když se tam objeví něco navíc, co neznají, jako právě fotopast, tomuto místu se pak aktivně vyhýbají nebo se snaží, z úhlu, kdy na ně kamera nevidí, ji sundat. Zastřelit jej pak také moc nejde. Tento tvor se totiž naučil za dobu soužití s lidmi, nejprve domorodými Američany a posléze osadníky, že klacek v jejich rukou znamená nebezpečí, a tak se vám aktivně vyhýbá.
Jinou věcí je pak aktivní ochrana. Bigfoot je podle svědectví schopen vydávat, podobně jako tygr, zvuky o nízké frekvenci, které nás donutí na kratičký moment ztuhnout. Tygr tuto schopnost využívá při lovu, kdy takto na byť sekundu znehybní kořist. Tato sekunda je pak rozhodující.
Příběhy o tomto tvoru se pak objevují napříč celou historií USA, ať už od původních obyvatel, kteří osadníkům vyprávěli legendy o tomto tvoru, přes lovecké deníky Theodora Roosevelta a zápisky Jacka Londona, až po moderní média.
Teď už je jen otázkou času, kdy se existence tohoto tvora potvrdí. Kryptozoologie má jistě svá úskalí. Jde ale o snahu prokázat, že náš svět stále není probádán. Oceán máme prozkoumaný z pěti procent, jak si tedy můžeme být jisti, že souš máme také probádanou tak důkladně, jak si myslíme?
Zdroje: @BobGymlanmn, Sasquatch: Legend Meets Science by Jeff Meldrum
