Článek
„Alenko, pamatuj si, že tě každý skutek vždycky dožene,“ říkávala mi babička.
„Jako když hrách na stěnu házím,“ brblala. Tušila, že nemám ponětí o významu řečeného a byla si jistá, že zasela semínko, a že si na ni vzpomenu.
Vzpomněla jsem si, až když jsem přišla nejen o babičku, ale i o duševní klid. Babi si někde pluje na obláčku a netuší, jak ráda bych vrátila čas, abych mohla dát na její slova.
Mládí je krásné, stejně jako jaro, mé nejmilejší roční období. Obojí je plné rozpuku a naděje. Mé mládí nebylo jiné. Ještě na střední škole jsem měla pocit, že mi patří svět. Od prváku jsem měla velkou lásku, jmenoval se Ríša, žádné problémy s učením, oba rodiče, prarodiče, kamarádky.
Po maturitě jsem na vysokou nechtěla. Naši na to neměli, tatínek je zaměstnaný jako hasič. Dnes je s platem spokojený, i když říká, že na to, jak je jeho povolání nebezpečné, není dostatečně ohodnoceno, ale tenkrát bylo doslova podhodnoceno. Maminka je mzdová účetní. V době, kdy jsem mohla studovat, měla rovněž malý plat. Ze všech účetnických profesí byly „mzdovky“ placené nejméně.
Sestra s bratrem ještě chodili za základku. Bylo jasné, že nemůžu rodinu zatížit výdaji na studium, přivydělávat si třeba jako servírka jsem odmítla. Nakonec, s obchodní akademií nebyl problém sehnat práci sekretářky u ředitele stavební firmy. Sice mi maminka našla místo u nich, na mzdovém v jedné fabrice, ale najisto počítala s tím, že odmítnu. Příliš dobře jsem věděla, co taková práce obnáší. Nejen málo peněz, ale hodně přesčasů, hlavně v období před výplatami, ale také na začátku roku. A pořád studovat zákony.
Tatínek se znal s někým, kdo se znal s jiným, protekce zapracovala a myslím, že i můj vzhled. Stala jsem se sekretářkou (s ještě menším platem, než bych měla na mzdovém, jak mi mamka neopomněla zdůraznit).
„Na to, abys vařila kafe a myla nádobí, jsi nemusela studovat čtyři roky,“ nedala se bojovnice za svoji profesi. Dnes velmi vzácnou. Kvalitní mzdové účetní jsou vyhledávané a dnes už i slušně zaplacené.
Asi jsem na ni měla tenkrát dát, všechno by bylo jinak.
První zářijový den v roce 2006 jsem uvařila první z mnoha set káv svému prvnímu šéfovi. Bylo mi čerstvých devatenáct, jemu určitě přes pětačtyřicet, pro mě dědek. Dnes je mně pětatřicet a směji se svému tehdejšímu posuzování stáří.
Zapracovala jsem se brzy. Paní, která šla do důchodu, mě zasvětila nejen do povinností, ale i do rituálů, na které byl ředitel zvyklý.
„Alenko, pozor na něj, je to proutník,“ varovala mě paní Eva, když uznala, že už vím, co a jak, a že může odejít.
„Vážně? I v tomto věku?“ divila jsem se tenkrát přesvědčená, že stáří začíná po třicítce.
Paní Eva mě měla ráda, a tak mi jen zahrozila prstíkem s červeně nalakovaným nehtem. Až do šedesáti a určitě i potom, to se vsadím, chodila dokonale upravená. Bezchybně nalakované nehty, elegantní účes, hedvábný šáteček, lodičky – ani v létě nenosila otevřené boty, a punčochy takřka celé léto. Jen ve vedrech udělala výjimku, ale i tehdy chodila v lodičkách.
„Mám jedny o číslo větší,“ vysvětlovala, když jsem se ptala, zda jí v létě nevadí. Inu dáma.
Že se za dámu budu muset vydávat i já, jsem pochopila velmi brzy. Měla jsem ve výplatě obnos na reprezentaci.
„Co to znamená?“ volala jsem paní Evě.
„Alenko, to je příspěvek na oblečení, ředitel si potrpí na eleganci,“ odpověděla a omlouvala se, že mi o příspěvku zapomněla říct.
Tak s tímhle problém mít nebudu, pomyslela jsem si a za peníze navíc byla ráda. Tenkrát mi slušelo všechno, co jsem si oblékla. Že nesmím přijít do práce v džínách a triku mi bylo jasné od začátku, i díky třem týdnům stráveným s paní Evou. Zaznamenala jsem, v čem chodí, a přizpůsobila tomu šatník – s ohledem na svůj věk.
Ve volném čase jsem pochopitelně nosila džíny a trika, sportovní boty. Bylo to uniforma i mých kamarádů a kamarádek.
Stavební firmu, v níž jsem pracovala, ředitel vlastnil. Zdědil ji po otci, který ji zprivatizoval a náhle zemřel.
Jednou mě šéf zavolal do své kanceláře. Seděl za stolem, já stála před ním. Neuniklo mi, že se mu líbím.
Opřel se o vysoké opěradlo kožené židle, založil si ruce za hlavu a v takto ležérním postoji mi nabídl garsonku.
„Právě jsme dokončili bytovku, vždycky máme možnost získat byt pro své zaměstnance. Nu, a jedna garsoniéra zbývá. Jste svobodná, vám by mohla stačit,“ řekl.
„Ale, já na to nemám,“ vyhrkla jsem lítostivě, i když jsme s Ríšou toužili bydlet spolu.
„No, bude to služební byt, zaplatíte si vždy jen inkaso a menší nájem, aby bylo účetnictví v pořádku,“ vysvětlil, stále s rukama za hlavou, s očima na mém těle.
Vnímala jsem ho jako nadřízeného, člověka s postavením, „starého“, ženatého. A nebyl můj typ. Vyholená hlava, mohutný zátylek, nabušený chlap z posilovny. Oblek, košile, kravata. Jasně, taky uniforma, ale mně se tehdy víc líbily džíny, trika a mikiny.
V oblecích chodili „dědci“.
Jeho obdivné pohledy mě nechávaly v klidu, kam se hrabal na mého hubeného, sladkého Ríšu s vlasy po ramena, chodícího ve vytahaném triku tu a tam i děravém, majitele dvojích džínsů.
Hned mu zavolám, napadlo mě. Zprávou o tom, že máme kde bydlet, ho jistě potěším.
Poděkovala jsem řediteli, který mi podal smlouvu, já ji podepsala a za chvíli už ze své kanceláře volala Ríšovi, že spolu konečně můžeme žít. Stejně jsme měli oba v plánu si najít podnájem. Maturoval ve stejném roce jako já, akorát na gymnáziu a pak šel na farmacii. Tahle garsonka nám spadla z nebe.
Vycítila jsem, že ředitel můj hovor poslouchá. Bylo u něj podezřele ticho.
No a co, aspoň se dozvěděl, že mám přítele. Třeba na mě přestane tak civět, pomyslela jsem si.
To, že si mě muži prohlížejí, vadilo Ríšovi. Když jsme spolu někde byli a všiml si „těch chlíváků“, jak říkal všem chlapům, kteří na mě koukali, zuřil.
Kamarádky vypadaly jako já. Všechny jsme chodily v uniformě, která našim mladým postavám slušela. Uvykly jsme okukování. Klukům kamarádek to zdaleka tak nevadilo jako mému Ríšovi. Vždy jsem ho ujišťovala, že si toho nevšímám a že jsou mi všichni „ti chlíváci“ lhostejní. „Mám přece tebe,“ vemlouvala jsem se mu.
Byl trochu žárlivý, to přiznávám. Ale přiznávám i to, že neměl důvod. Ani by mě nenapadlo jít s jiným klukem, ostatně, byli jsme s Ríšou stále ve spojení. Věděli jsme, co jeden i druhý dělá, kde je, s kým. Kromě uniforem nás všechny spojoval mimořádný vztah k mobilům. Někdy jsem musela Ríšu brzdit, ať mi tak často nevolá, že by to mohlo šéfovi vadit.
Ríša studoval v krajském městě vzdáleném asi patnáct kilometrů.
Tak jsme se spolu hezky zabydleli a měli své hnízdečko lásky. Pro nás to bylo bydlení, hnízdečkem lásky je nazval ředitel. Jednou se mě zeptal, jak jsem spokojená s garsoniérou. Poděkovala jsem a řekla, že moc.
„Máte to jako hnízdečko lásky, že?“ řekl zdánlivě jen tak, ale dobře jsem vycítila sexuální podtext.
„No, je to normální bydlení, malé ale naše,“ obrátila jsem to rychle v žert.
„Co dělá váš přítel?“ vyzvídal.
Měl po ranní poradě, sbírala jsem z konferenčního stolu nádobí, on už seděl za svým stolem a viděl mé pozadí. Cítila jsem, jak mě očima rentgenuje. Rychle jsem se otočila, abych ho přistihla, a vskutku, měl co dělat, aby uhnul pohledem.
„Studuje farmacii,“ řekla jsem, aniž jsem se zastavila s tácem plným hrnků od kávy, lahviček od vod a sklenic. V kuchyňce jsem to rovnou umyla a uklidila a tehdy poprvé jsem si uvědomila, že se mu líbím víc, než je běžné. Pohled na hezkého člověka je přirozený, i my s holkami jsme si někdy všimly hezounů a nenápadně se na to vzájemně upozornily. Nebylo v tom však nikdy nic jiného než to, že jsme uznaly, že se nám někdo líbí. To, jak ředitel při obdivu mé postavy uhýbal očima, už nebylo jednání na rovinu. Cítila jsem, že by k tomu nemělo docházet. Nemá si mě co prohlížet tak, aby když je přistižen, musel svůj zájem kamuflovat, říkala jsem si.
Nic se však nestalo, skoro jsem se na sebe zlobila, že dělám unáhlené závěry.
Dávala jsem si pozor, ať odvádím stoprocentní práci, byla jsem pozorná a vlídná. Vím, že mě ředitelovi náměstci a jednotliví ředitelé, kteří chodili na porady, měli rádi a chválili. Nikdo z nich si mě však neprohlížel jako on. I když jsem se jim líbila, dali to najevo korektně a jen poprvé. Později sem tam někdo řekl, že mi to sluší, ale tak, jak se to běžně říká, nic v tom nebylo nutné hledat.
Odpracovala jsem si tříměsíční zkušební dobu, dostala smlouvu na dobu neurčitou a o pár stovek vyšší plat. Život jsem měla hezky stabilizovaný.
Blížily se Vánoce, s nimi přibylo porad a povinností. Musela jsem nechat navrhnout originální přání, která ředitel podepisoval a já rozesílala. Taky mě pověřil nákupem dárků pro své nejbližší podřízené. Někteří s nich byli spolumajiteli firmy, těm jsem kupovala dárky dražší. Všechno, co jsem vybrala, schválil a s obdivem dodal, že mám nápady i vkus.
Oslovila jsem jednu sklárnu a nechala vyrobit pěkné kousky, nic kýčovitého. Táta se znal s ředitelem sklárny, v níž se jeho sbor staral o protipožární bezpečnost. A tak jsem na objednávku dostala i symbolickou slevu, což ředitel obzvláště ocenil.
„Alenko, vás je škoda na místo sekretářky, neuvažujete o odbornější práci?“ zeptal se mě, když jsem mu naskládala krabice s dárky do velké skříně, pokrývající celou zeď jeho pracovny.
„No, zatím jsem na to neměla čas,“ zasmála jsem se a myslela to upřímně. Mně se ta práce vlastně líbila. Byla pestrá, a navíc nikdy ne stejná. Taky jsem byla vděčná za lidi, kteří prošli mou kanceláří, než se dostali k němu. Prohodili jsme tu a tam pár slov, s někým později i více.
„Uvažujte, zda byste nechtěla pracovat v propagačním oddělení,“ řekl tehdy, ale jak bylo moc práce před svátky, zapomněla jsem na to.
Blížil se podnikový večírek. Poprvé jsem měla odjet na jednu noc bez Ríši. Firemní večírky před Vánocemi, Velikonocemi a nástupem na dovolenou se konaly v rekreačním středisku poblíž Lipenské přehrady, které si firma pravidelně pronajímala. Pronájem jsme měli zamluvený na deset let dopředu.
Rodinní příslušníci se těchto akcí neúčastnili. Prý proto, aby se mohl stmelit kolektiv.
„Kdybychom s sebou brali své polovičky, museli bychom se jim věnovat a nebyla by to zábava,“ vysvětlil mi obchodní ředitel, šéfův nejbližší spolupracovník. Jeden z těch, s nimiž jsem si ráda povídala, a jehož jsem se odvážila zeptat, proč nemůže Ríša se mnou.
Uznala jsem ovšem, že to má něco do sebe. Navíc si mnozí ze zaměstnanců rádi od svých rodinných příslušníků odpočinuli, to jen já se chtěla dělit s Ríšou i o dojmy z večírku. Ale moc by se mu to nelíbilo. Měla jsem své povinnosti, a to i na místě, kam jsme dorazili auty a autokarem. Mě vzal do auta obchodní náměstek. Kufr i zadní část vozu jsme naložili krabicemi s dárky, které jsme s kolegyněmi z propagace a personálního vybalovaly a umisťovaly na stoly ke každému jídelnímu servisu. V krásně zabalených balíčcích byly skleněné drobnosti – zvonky, mističky, malé figurky. Všem, kdo je viděl dřív než ostatní, se moc líbily, a tak jsem sklízela jednu pochvalu za druhou.
Okupovali jsme celý hotel. Každý měl pokoj jen pro sebe. Velmi jsem to zpočátku ocenila. Mám ráda své soukromí a nerada spím s někým, koho neznám. V mém pohledu neměla tahle akce chybu, dokonale organizovaná v každém detailu.
Byla jsem jedna z nejzasvěcenějších. Věděla jsem také, jaké menu se bude podávat. Však jsem je s šéfkuchařem hotelu sestavovala – ředitel jen žasnul. Neměl jedinou výhradu, opět mě pochválil.
Stihla jsem se před večírkem vysprchovat a obléct do večerního – to bylo nařízeno. Večerní oblečení, večírek měl mít úroveň.
Před Ríšou jsem nové šaty, které jsem si na první firemní večírek koupila, raději schovala, věděla jsem, že by se mu nelíbily, protože měly výstřih, místo rukávů jen ramínka. Měly saténový podklad, na něm byla krajka. Saténové šaty končily těsně nad koleny, pak už byla jen krajka. Ríša by mě hned podezíral. Věděla jsem, že kdybychom šli někam spolu, třeba do divadla, mohla bych je mít. V jeho doprovodu ano. Měla jsem na ně ještě krátký krajkový živůtek. Byly tmavě modré, šly mi k očím a světlým vlasům. Ty jsem večer sepnula vzadu sponou se šperkem, dárkem od sklářů za to, že jsem jim prý dala vydělat.
„To já ne, ale firma,“ smála jsem se a dárek s radostí přijala.
Když jsem scházela z prvního patra do přízemí do sálu, sledovali mě všichni, kteří už seděli u stolů. Došla jsem ke svému, který jsem sdílela s lidmi z personálního oddělení, a všichni mi lichotili, jak moc mi to sluší. Lodičky s pěticentimetrovým jehlovým podpatkem mě dělaly vyšší a štíhlejší, ale i kdybych je neměla, mě postava nikdy netrápila.
Poslední přišel ředitel a jeho suita. Usadili se ke dvěma stolům, sousedícími s naším, a večírek oficiálně začal přípitkem a proslovem několika lidí. První promluvil ředitel. Měla jsem hlad, tak jsem ani neposlouchala, těšila jsem se na jídlo, které jsem objednala.
Myslím, že ten večer patřil z velké části i mně, byl takovým holdem za moji práci.
Vzpomněla jsem si na mamku. Tohle ona při své náročné a zodpovědné práci nikdy nezažila. Pro všechny bylo samozřejmostí, že mají výplatu v pořádku na účtu, ozvali by se, kdyby tomu tak nebylo. Nějaké uznání? „Ani na odměnách,“ zlobila se mamina.
Po večeři se otevřel bar a přišla hudební kapela. Začala zábava. Lidé tvořili hloučky, proplouvali od jednoho ke druhému, později se odvážily první páry na parket. Ve stavební firmě bylo dost mužů i žen, skoro bych řekla, že vyváženě, a tak každý měl možnost si zatančit. I já jsem byla několikrát vyzvána muži, které jsem znala i neznala – mě už znali všichni. Říďova sekretářka přece.
Jak šel čas a v baru ubývalo zásob, někteří muži přestávali být tak korektní jako na začátku večera, ale vždycky jsem jim stačila slušně dát najevo, že nemám zájem. Respektovali to, ale bylo vidět, že tento večírek – a jistě i další – v sobě obsahoval důkladnější stmelování kolektivu než jen důkladné, pousmála jsem se pro sebe a vzpomněla na Ríšu. Tohle by se mu hodně nelíbilo.
Ředitel si zatančil s mnoha kolegyněmi, než vyzval k tanci mě. To jsem ocenila. Vybral si mě ovšem zcela pragmaticky, věděl, jakou skladbu bude kapela hrát. Pomalou. Hezkou. Moji oblíbenou od Jamese Blunta, ale to už vědět nemohl.
Voněl. Poznala jsem drahý parfém. Atmosféra v potemnělém sále, někdo už dřív ztlumil osvětlení, na parketu několik dvojic užívajících si pěknou chvíli i hudbu, a my dva. Nemluvil, jen tančil. Hezky. Vedl mě jistě. Tiskli jsme se k sobě víc a víc. Předtím jsem vypila několik drinků, James Blunt zpíval jako by jen pro mě. Ucítila jsem ředitelovu ruku na kůži ve výstřihu zad. Pak mi sjela po těle k bokům, na zadek. Pevně mě za něj uchopil a už jsme v tom byli oba. Říká se tomu „přelétla jiskra“. Tělo se chvěje a nohy vás tak tak nesou.
Byla jsem holka nezkušená, opájela jsem se prvním společenských úspěchem. On matador. Moc dobře věděl, co dělá. Byl rafinovaný jak bílý cukr. Já naivní blbka. Nechala jsem se vést, vytančili jsme ze sálu. Nikdo nikoho nesledoval, některé dvojice už tam ani nebyly, jiné měly svůj soukromý program.
Najednou jsem se ocitla v jeho apartmá. V přízemí, samozřejmě. Skvěle vypočítáno. Krásné apartmá, pohodlné. A na stole kytice a šampaňské v kbelíku. Tác s chlebíčky s kaviárem a krevetami.
Pozlátko jako červená knihovna, že? To vím dnes, tehdy mě to oslnilo.
První doušek šampaňského – podotýkám, že pravého, žádný sekt Bohemia, ale pravé francouzské – jeho lichocení, doteky. Nevnucoval se, tak nějak se vše dělo sice pod jeho velením, ale jako bychom byli po generálce a představení nemělo chybu. Hráli jsme své role perfektně. On dobýval, já se dobýt nechala. Odvedl mě do ložnice s širokánskou postelí, svlékl mě a dostal mě.
Nevzpomínám si, jaký sex jsme měli. Asi dobrý. Vzpomínám si spíš na to, že on se po něm hned oblékl do obleku. Tak jsem si na sebe také natáhla šaty a nazula lodičky. Vrátili jsme se do obývací části jeho apartmá k šampaňskému a chlebíčkům, ale kouzlo se vytratilo.
Vlastně jsme toho moc nenamluvili ani předtím, ale pak nastalo místy až trapné ticho.
Pochopila jsem. Beze slova jsem ho opustila. Než jsem vešla do sálu, dala jsem si pozor, co se děje, zda nás někdo nesledoval. Snad ne, situace vypadala pořád stejně jako před těmi – kolika vůbec minutami, než jsme ze sálu vytančili? Neměla jsem ponětí o čase.
Na recepci jsem si vzala klíč od svého pokoje a nenápadně se vytratila.
Zavřela jsem oči a poroučela si, ať spím. Nemohla jsem se zbavit obrázku nás dvou, jak tancujeme, vineme se k sobě, končíme v posteli.
Vzpomněla jsem si na Ríšu. Mobil! Neměla jsem s sebou dole nic, ani kabelku, tudíž ani telefon. Vstala jsem z postele a šla se podívat, kolikrát mi Ríša volal nebo posílal zprávu. No jasně, několikrát. Říkala jsem mu, že nebudu mít čas, ale proč ho mít nebudu pozdě večer, to jsem mu říct nemohla, protože by mě to nenapadlo.
Napsala jsem mu, že se večírek vydařil a že jsem uspěla jako pomocná organizátorka, že na něj myslím a poslala jsem mu smajlíka na dobrou noc.
Pak se mi podařilo usnout. Ráno jsem cítila hořkost a lítost nad svou slabostí a šéfovou vypočítavostí. Všechno to zinscenoval, počítal s tím, že podlehnu.
Zvědavá, jak se bude tvářit u snídaně, jsem sešla dolů. Už snídal, vesele komunikoval, pozdravil mě, popřál mi dobrou chuť a hned se obrátil na své sousedy, s nimiž pokračoval v konverzaci.
Šla jsem k snídaňovému bufetu. S naloženým talířkem šunkou, vejci, sýrem a zeleninou jsem si přisedla k lidem z personálního oddělení. Probírali večírek, chválili, jak se vyvedl, znovu mi poděkovali za vkusné dárky. Mé napětí z rána povolilo. Teď ještě dělat, že se nic nestalo i další dny. Věřila jsem, že když mě dostal, udělal si někde čárku – další dobytá kost – a že se začne orientovat na jinou.
Po snídani jsme naložili do aut věci, které se vezly zpátky do firmy, obchodní ředitel mi opět nabídl odvoz a já vděčně nasedla. Těšila jsem se domů, i když jsem měla obavy, zda dokážu před Ríšou skrýt, co jsem provedla.
Obchodní ředitel, jmenuje se Jaroslav, se se mnou bavil, jako když jsme jeli sem. Nabyla jsem dojmu, že netušil, co se stalo, a ještě víc jsem se zklidnila. Zastavil mi před domem, popřál hezký zbytek soboty a já kráčela do prvního patra, kde jsme měli byt, vstříc minutě pravdy. Pozná to na mně Ríša, nebo nepozná?
Nepoznal. Měl radost, že už jsem doma, ale na průběh akce se neptal. Jen zběžně, jak to dopadlo, předtím jsem dost plašila, jakou mám zodpovědnost. Měl radost z mého úspěchu, ale moc ho to nezajímalo. Nebyl rád, že jsem nocovala jinde bez něj.
Na oběd jsme šli do nedalekého vietnamského bistra, prošli se pak adventně osvětlenými ulicemi, dali si svařák a večer jsme se dívali na film. Domácí pohoda.
Zdálo se, že se mi život vrátil tam, kde byl před večírkem. To jsem si myslela. Ještě jsem však čekala, jak dopadne pondělní ráno, co ředitel, co já a vůbec, jak to celé bude dál probíhat. Za sebe jsem měla jasno, dělat, že se nic nestalo.
Když jsem přišla do práce, ředitel už tam byl. Jako vždy jsem nakoukla, pozdravila a zeptala se, zda chce kávu. Odpověděl na pozdrav a předem za kávu poděkoval.
Uf, vydechla jsem si cestou ke kuchyňce, spustila kávovar a pomalu se dostávala do své pracovní formy. Pondělí je den plný porad, těšilo mě, že budu mít moc práce a on taky. Že nebudeme ani chvíli sami.
Všichni, kteří procházeli mojí kanceláří, kladně zmínili můj podíl na příjemném večírku, poděkovala jsem a věnovala se svému.
Další dny probíhaly stejně – jako by to, co stalo na večírku, neexistovalo. Asi byl rád, že jsem pochopila, jak se mám chovat. Choval se stejně jako předtím, opět jsem ho přistihla, jak mě rentgenuje očima, opět uhýbal. Hra pokračovala za stejných pravidel, akorát já byla poučená a odhodlaná už nikdy nic podobného nedopustit.
Před vánoční dovolenou, firma se na dva týdny zavírala, mi dal osobní dárek. Našla jsem ho na stole. Ve vkusně zabalené krabičce byl diář od Moleskine. „Jé, děkuju šéfe, jak víte, že mám Moleskine nejraději?“ zajásala jsem hlasitě, aby slyšel ve své kanceláři, jak mě potěšil.
„Všímám si,“ řekl a vstoupil do dveří, kde zůstal stát.
„Vždy čekám, až jsou ve slevě, kupuju si je už několik let,“ brebentila jsem s neskrývanou radostí.
„Jsem rád, že nemusíte čekat do března,“ zasmál se a pak mi dovolil jít domů.
Popřáli jsme si hezké svátky, příjemnou dovolenou a dobrý krok do nového roku, on se vrátil do kanceláře a já jsem s radostí utíkala domů.
Vánoce a volno jsme s Ríšou prožili různě. Na Štědrý večer jsme byli každý doma, další dny jsme spolu navštívili jeho rodiče, moje, s partou jsme odjeli na Šumavu a lyžovali až do Nového roku. Všechno bylo moc fajn, život mě bavil až do půlky ledna, kdy jsem nedostala menstruaci.
Několik dní jsem tomu nevěnovala pozornost, potom jsem doufala, že jde jen o zpoždění, ale posléze mi začalo docházet, co se stalo.
V práci jsem neměla čas na nic myslet, nový rok začal velmi akčně, jedna porada za druhou, spousta přepisů, nové plány, hodnocení, někdy jsem ani na oběd nešla, abych všechno stihla. Takhle to trvalo celý leden, zklidnění přišlo až v únoru, ale jen v zaměstnání.
Práce ubylo, starostí naopak. Věděla jsem, že musím na gynekologii a proč. Věděla jsem, že požádám o potrat. Tenkrát by mě nic jiného ani nenapadlo. Problém byl, jak to udělat, aby Ríša nic nepoznal.
Jiná na mém místě asi řeší strach ze zákroku, strach z rozhodnutí. Já myslela jen na to, jak to udělat, abych skryla pravdu před Ríšou.
Graviditu mi potvrdil test a posléze gynekoložka. Hned jsem si požádala o možnost přerušení. Asi poznala, že jsem rozhodnutá, zkusila mě sice přemlouvat výčtem toho, co mě čeká a co se může stát, ale neposlouchala jsem ji. Chtěla jsem za každou cenu dát pryč plod mého selhání a na všechno co nejdřív zapomenout. Když pochopila, že se mnou nic nehne, s povzdechem mi podala pár dokumentů, kde jsem se měla upsat svému celoživotnímu ďáblu. Tenkrát jsem to tak necítila, tenkrát bych podepsala cokoli, jen ať už je to za mnou. Odcházela jsem z ordinace připravená co nejdřív nastoupit na zákrok.
Ríšovi jsem den před termínem kyretáže řekla, že musím na malou operaci, která vyžaduje jednodenní hospitalizaci.
Lekl se. „Něco vážného?“
„To by nebylo na jeden den,“ řekla jsem rádoby zvesela.
„Co to je za operaci?“ nedal se odbýt.
Safryš, pomyslela jsem si, nutí mě lhát. Co tak narychlo říct?
V jeho slovech i pohledu byl zájem a soucit a já mu měla lhát. Neuměla jsem si vymýšlet. Co může být za zdravotní problém, který mě na den a noc hospitalizuje? Kýla? To by chtěl vidět jizvu. Gynekologická operace v mém věku?
„No, možná to ani operace nebude, zatím jen vyšetření,“ uhýbala jsem. Víš, jak mívám bolesti při menstruaci, tak se na mě podívají, jestli tam“ – ukázala jsem rukou k podbřišku - „nemám usazenou krev, a kdyby jo, tak mě jí zbaví.“
„Ty moje chudinko, snad ti dají narkózu,“ objal mě.
„Ráno tě tam odvedu,“ nabídl se.
Lekla jsem se. Připadalo mi to riskantní. Snažila jsem se ho odbýt:
„Nemusíš, lásko, jeď do školy, ráno jako bych šla do práce a druhý den budu doma.“
Přestal naléhat.
Usínali jsme v objetí. Ráno se zeptal, zda nemá jít se mnou. Ujišťovala jsem ho, že opravdu ne. Smála jsem se, a tak tedy odjel. Teprve potom jsem si nachystala věci do nemocnice. Byla jsem objednaná na devátou hodinu.
Už jsem to chtěla mít za sebou. To, že jdu na potrat, pro mě bylo samo o sobě tak příšerné, že jsem neměla kdy se bát zákroku a následků, o nichž mě doktorka poučila. Její varování, že třeba už nebudu moct mít děti, jsem nebrala. Proč bych neměla, nejsem první, kdo jde na potrat, myslela jsem si. Nepřipouštěla jsem si žádná negativa, hnala mě touha zbavit se plodu. Vlastě jsem byla dost statečná a nesla si svůj kříž sama, nebyl nikdo, komu bych se mohla svěřit. Doufala jsem, že na to brzy zapomenu.
V nemocnici mě uložili na pokoj, kde ležela mladá žena po samovolném potratu. Pořád plakala a já jsem se strašně styděla, že jdu na potrat vynucený. Bylo mi před ní tak hanba! Když mě přivezli na pokoj po zákroku, věděla už, s čím tam jsem. Její pohled mě odsuzoval. Zapřela jsem v sobě chuť jí něco vysvětlovat. Nepochopila by to.
I lékař a sestra poznali, že jsem ze svého rozhodnutí zničená, a tak na mě nezkoušeli žádné triky, jako že abych si to ještě rozmyslela. Byla jsem plnoletá, mohla jsem si se svým tělem dělat, co jsem chtěla. Fakt jsem byla druhý den po snídani ráda, že mě po prohlídce pustili domů. S pacientkou na vedlejší posteli jsme nepromluvily. Když jsem odcházela, otočila se k oknu, tak jsem jen zamumlala sbohem, protože na shledanou se nehodilo, a vypadla na vzduch.
Byla jsem ráda, že mi uvěřili, že pro mě nemá kdo přijít, a že je mi fajn. Nesnesla bych vedle sebe Ríšu.
Doma jsem se zhroutila. Lehla jsem si na postel a plakala. Byl to úlevný pláč. Zaříkala jsem se, že už nikdy neudělám nic takového a že si zažádám o antikoncepci. S Ríšou jsme ji nepoužívali, chránili jsme se kondomem.
Když přijel večer ze školy, čekala ho vaječná omeleta a já usměvavá a „zdravá“.
Ujistila jsem ho, že jsem v pořádku, jen budu několik dní po čištění krvácet. Všemu věřil, ach Bože, bylo mi tak hnusně.
Večer jsem nemohla usnout. Ríša vedle už oddychoval, já se masochisticky trestala myšlenkami na to nejhorší o mně: Jsi děvka, vyspala ses s ředitelem, otěhotněla a šla na potrat. Je to zločin, chápeš? Zavraždila jsi tvora, který se mohl narodit.
Pomáhalo mi to. Utírala jsem horké slzy a připadala jsem si děsně osamělá. Nikomu neříct tak závažnou věc, jak to jen unesu?
No, unesla jsem to. Na potrat jsem šla ve čtvrtek, pátek a víkend stačily k rekonvalescenci, v pondělí jsem byla v práci, jako by se nic nestalo. Vzala jsem si dovolenou, na důvod se ředitel naštěstí neptal. Ještě lhát i jemu, zamotám se do lží a nevyjdu z nich.
Dlouho se zdálo, že se mi podaří na všechno zapomenout.
Vrátil se mi starý život, v němž jsem byla tak spokojená, ale jen do té strašné epizody. Pak už mě trápilo svědomí. Pronásledovalo mě a v různých situacích jako by mě chtělo trestat. Všichni na mně poznali, že se něco děje. Ztratila jsem lehkost bytí. Byla jsem zamlklá, nic mě nebavilo, nechtělo se mi mezi kamarádky a kamarádky.
Ještě horší bylo, že mě přestal bavit sex s Ríšou. Měla jsem k sexu odpor. Začali jsme se hádat. Tlačil na mě, ale marně, byla jsem sevřená a nedokázala se uvolnit. Vlastně jsem zjistila, že chci žít sama, že už s Ríšou nemůžu být. Dělala jsem všechno, aby se na mě naštval a opustil mě. Byla jsem protivná, nebavila se s ním, neodpovídala mu. Bála jsem se, že si dá dohromady všechny okolnosti, od kdy jsem divná, a že přijde na to, proč jsem v té nemocnici byla, ale to se nestalo. Stále víc na mě doléhalo, co jsem to udělala. Podvedla svého přítele a podvod měl vražedný dopad. Tak jsem se mučila.
V práci jsem se ovládala, i když i ředitel si všiml, že jsem zvážněla. To jsem odmávla tím, že přece stárnu. Oslavila jsem dvacetiny a dělala si legraci, že už nejsem žádné třeštidlo.
Bohužel mi Ríša občas volal do práce, vyčítal a vydíral mě. Řediteli naše roztržka neunikla. Slyšel mě, když jsem Ríšovi ve vzteku řekla, že už ho nemám ráda.
„Mám se odstěhovat?“ zeptal se a já řekla, že to bude nejlepší.
Ředitel všechno slyšel, ale nevyptával se.
Ríša se odstěhoval. Rozešli jsme se. Nikdo z kamarádů, ale ani rodiče to nechápali. Odbývala jsem je, že takových ještě bude, že jsem mladá a musím poznat víc mužů, než si jednoho vyberu na celý život. Lhala jsem, že jsme si nerozuměli, že mu vysoká stoupla do hlavy a měl mě za blbku. Zjistila jsem, jak mi to lhaní už jde. Všichni mi uvěřili, hlavně viděli, že z toho rozchodu nejsem špatná.
Vážně jsem si vydechla, když jsem zůstala sama. Konečně jsem si mohla doma plakat, kdy jsem chtěla. Nikdo mě pořád nesledoval, nenutil k sexu.
Neuvěřitelné, jak je možné být skoro šťastným, když vás partner opustí!
Jakmile ředitel zjistil, že jsem sama, zorganizoval další pokus, jak mě dostat do postele. Vzal mě na služební cestu po stavbách, které firma dokončovala. Pozval mě také na oběd. Vraceli jsme se domů večer. Odvezl mě před dům, zastavil, já chtěla vystoupit, ale on se začal vnucovat „na kávu“.
Tohle nenaplánujete. Přišla moje chvíle. S odporem jsem se od něj odtáhla, když se ke mně naklonil od volantu a chtěl se mě dotýkat. Otevřela jsem dveře, vystoupila z auta a řekla: „Nebyl jediný den, kdy bych nelitovala toho, co se stalo na večírku. Nejsem taková, jak si myslíte. Jestli jste mi tu garsonku dal proto, abych s vámi spala, tak jste vedle. Zítra dám výpověď!“
Než se zmohl na odpověď, byla jsem pryč.
To byla úleva! Doma jsem si pustila hudbu a tančila při ní. Po dlouhatánské době jsem měla zase radost ze života. Došlo mi, že mě trápila i nedůstojnost mého postavení v práci. Chtěla jsem mít na pracovišti čisté vztahy, ne pořád dělat, že se nic nestalo, hrát divadlo, přetvařovat se.
Bože, jak se mi dobře tu noc spalo! A jak jsem se těšila do práce, na ten poslední den, jak si sbalím své věci.
Moment, existuje výpovědní lhůta, napadlo mě a bylo po euforii. Představa, že tam s ním budu ještě dva měsíce, neslibovala nic příjemného.
No, uvažoval stejně. Když pochopil, že jsem ho prokoukla, a že mě už nedostane, řekl mi, že můžu odejít hned.
Zvědavě jsem na něj pohlédla. Tvářil se neutrálně. Ten se umí ovládat, napadlo mě.
Posbírala jsem svých pár věcí, položila na stůl klíče od kanceláře a řekla, že garsonku odevzdám hned, jak mi skončí zaplacený nájem.
„Můžete se spolehnout, že tam nebudu ani o den déle,“ řekla jsem.
„V pořádku,“ odpověděl.
Stáli jsem proti sobě. Mám mu podat ruku? přemýšlela jsem.
Ale co, neubude mě, řekla jsem si a ruku mu podala. „Mějte se tu fajn,“ řekla jsem.
Ruku mi lehce stiskl, ale mlčel.
Myslím, že byl šokovaný z toho, že jsem měla situaci v rukou. Podcenil mě. Nechovala jsem se podle jeho představ o mně.
Zajímalo mě, kdo mě nahradí, bez sekretářky být nemohl, ale nezeptala bych se za nic na světě.
Ještě jsem ani nedošla domů a už mi volala paní Eva.
„Alenko, copak, že jste tak náhle odešla? Musím vás nahradit, než někoho seženou,“ vyhrkla a čekala, co se dozví. Tušila? Bylo mi to jedno. Vymyslela jsem si, že jsem dostala lepší nabídku, samostatnější práci za víc peněz.
„Ale bez bytu?“ odpověděla.
Otazník na konci naznačoval, že jí v mé odpovědi něco nehraje, ale nechala jsem to tak.
„Najdu si jiný,“ řekla jsem.
Do konce mého pobytu v garsonce zbývaly dva týdny. Stačily mi akorát na to, abych si našla podnájem a přestěhovala se. Klíč od garsonky jsem poslala kurýrem paní Evě.
Až když jsem byla přestěhovaná, šla jsem k rodičům a teprve jim řekla, že mě práce sekretářky nebavila.
„Mami, měla jsi pravdu, mám na víc,“ smála jsem se. „A vůbec, nevíš o místě mzdové účetní?“
„A víš, že ano? Jeden z našich dodavatelů už rozhazuje sítě a hádej, kde loví. U nás! Tak víš co, já tě doporučím, jsem si jistá, že se to brzy naučíš a pak, budu přece na telefonu.“
Moji rodiče jsou boží. Žijí obyčejný život, jeden den jako druhý, vědí, co je čeká, jsou spokojení, nic nekomplikují. Oba mají rádi svou práci a nás tři – své děti. Když jsem se ocitla v nesnázi, pomohli. Máma dokonce s nadšením.
Brzy jsem nastoupila v malé firmě, která dodávala do továrny, kde mamka pracuje celé roky, určité komponenty. Není podstatné co, stejně jako není důležité, kde. Hlavní je, že jsem se tu práci opravdu brzy naučila, pravda, s maminčinou pomocí. Kdykoli jsem si nevěděla rady, stačilo zavolat, někdy přišla k nám – sdílím kancelář s kolegyní, s níž jsme si hned byly sympatické a dnes jsme přítelkyně.
Tak jako moje máma, tak i já se své profese budu držet asi až do důchodu. Je to práce samostatná, odborná a pokud jsem si dřív myslela, že nedoceněná, tak jsem se moc pletla. Lidé, jimž počítáme výplaty, si nás nesmírně váží. Mají respekt, jsme pro ně nepostradatelné. Zároveň proti nám nikdo neintrikuje, natolik zas důležité nejsme.
Jak šel čas, zvýšily se i naše platy. Když se daří, dostáváme slušné odměny.
Mám na to, abych si mohla dovolit větší byt než garsonku. Žiji v něm sama, občas mě navštíví přítel, kterého jsem poznala teprve nedávno. Brzy mi bude pětatřicet. Za těch patnáct let od nejtěžšího okamžiku mého života – od potratu – jsem měla několik vztahů, ani jeden mě nepoznamenal tak, jako ten první s Ríšou. S ním to byla čistá láska, ale už jsem o něj přišla.
Dozvídala jsem se oněm podrobnosti jen v partě kamarádů, kterou však Ríša pomalu opouštěl, až přestal mít zájem se s nimi vídat. Dostudoval a nastoupil do lékárny v krajské nemocnici. Vím, že je ženatý a má syna. To se k člověku donese. Kloučkovi je asi pět nebo šest let.
Mému synovi nebo mé dceři by bylo šestnáct. Každý rok za to dítě zapálím svíčku v den, kdy jsem o plod přišla. Vím, že jestli se ke mně Roman nastěhuje, budu s tím muset skončit. Asi nenajdu odvahu říct mu o sobě pravdu. Ale třeba jo. Přeji si mít čisto ve vztahu, který zdá se, možná vydrží. Kroužili jsme kolem sebe dlouho. Známe se ještě déle, pracuje ve stejné firmě jako já – je členem vedení.
Mimochodem, i naše firma pořádá večírky, ale jsou zcela jiné. Chodí na ně i partneři zaměstnanců a zábava je vždy tak skvělá, že na to pak vzpomínáme několik dní.
Já však ze všeho nejvíc vzpomínám na babičku a na její slova o tom, že nás naše skutky vždycky doženou. Babi moje milovaná, škoda, že jsem ti tenkrát nevěnovala větší pozornost, říkám jí v duchu a slibuji, že už na její moudrou větu nikdy nezapomenu.
