Článek
Volby nejsou sportovní utkání, ačkoli tady to tak vypadá. Lídři a jejich fanoušci mezi sebou bojují jako o život. Jejich boj je veden slovně a emocemi. Sliby, spíláním, strašením, vychloubáním, tu a tam, přiznejme, i uklidňováním a dokonce i humorem, kterého by, pravda, mohlo být víc.
Asi je pětatřicet let opravdu málo na to, abychom prožívali předvolební období svátečněji v naději, že když naše volba moc nevyšla teď, vyjde příště. Hlavní je, že jsme to jen a jen my, kdo to může ovlivnit. Náš hlas je to nejdůležitější, vše co se děje poté, je následek našeho výběru.
Asi je v nás pořád ještě kus toho totalitního, nepřátelského, nepřejícího. Naši „vyvolení“ mysleli jen na sebe, my jsme jim byli zcela ukradení a to až do té míry, že když jsme se vzpouzeli, pozvali na nás ruské tanky.
Kdo to zažil, nemůže zapomenout. My jsme nevolili, my jsme poslušně podepsali diktát a málokdo znal jediného z těch, jimž musel dát hlas, jinak měl problémy ve škole i na pracovišti.
Já poprvé v životě volila ve dvaadvaceti letech vraha své matky. Ano, mám to zdokumentováno díky bádání v Ústavu pro výzkum totalitních studií. Až v šedesáti letech jsem zjistila, matka nezemřela náhodou, ale byla zavražděna a její vraždu zosnoval člověk, kterého jsem musela volit, protože byl jedním ze seznamu na papíru, který jsem musela vhodit do urny. A za čtyřicet let, když jsem se nořila do dokumentů o matčině vraždě, jsem narazila na jeho jméno. Byl to až do roku 1989 poslanec za náš kraj a jeden ze tří, kteří se na matčině vraždě podíleli. (Napsala jsem o tom knihu. Je vyprodaná, takže si opravdu nedělám reklamu, ale zmínku berte jako důkaz, že si nevymýšlím).
Volila jsem poprvé a až postupem času mi docházela celá fraška totalitních voleb. Proto je pro mě už přes třicet let předvolební období něco jako advent a volby štědrý den. Volím už šestnáct let jednu stranu, která mě zatím nezklamala. Tu a tam se jí něco nepodaří, ale je liberálně demokratická, nehrozí, že by adorovala válečné agresory, sobecké oligarchy, kteří se ucházejí o hlasy voličů, jejichž sociální skupinu natolik podceňují, že jí slibují něco, co ve skutečnosti nikdy nemohou splnit, protože je o nich známo, že přejí jen sobě a své velkofirmě, která ani pořádně nezaplatí zaměstnance svých závodů.
Nehrozí, že by moje strana měla v úmyslu, začít mě okrádat o svobodu, o kterou jsem se zasloužila i já mrznutím v oněch listopadových dnech roku 1989. Moje strana vznikla později, mnohem později, ale co existuje, dává mi jistotu, že pokud tady budou vládnout takoví lidé, o svobodu nepřijdu.
Svobodu potřebují všichni lidé, kteří jsou kreativní, talentovaní, odvážní, učenliví, ochotní riskovat, budovat něco pro příští pokolení . I ti, kteří patří k menšině. Jedině svoboda ochrání jejich jistoty. Svoboda slova, pohybu, volby studia, zaměstnání, pobytu – to je to, co mi moje demokratická liberální strana zaručí i na další čtyři roky. A protože volím pořád jen jednu stranu, znám i lidi, kteří ji reprezentují. Sleduji je, vím toho o nich tolik! Mě zásadně nemohou ovlivnit plané řeči, ale ani předvolební debaty plné prázdných slov.
