Článek
„Tak zase za dva roky se tu sejdeme,“ loučili jsme se v Mělníku na nádraží s těmi, kdo odjížděli z rodinného setkání vlakem. Zbytek nás opouštěl postupně auty – podle toho, jak daleko kdo bydlí anebo co měl pro zbytek neděle ještě v plánu. Užili jsme se od pátku dost.
Vlak odjel, přestali jsme s manželem mávat, vzali se za ruce a opouštěli nádraží.
„Bylo to hezké, že?“ usmála jsem se na Jeníka.
„Bylo, jsi šikovná organizátorka, spletla ses povoláním,“ řekl a stiskl mi o něco víc ruku.
Brouzdali jsme se prvními vrstvami padajícího listí, a protože říjnové slunko se nějak moc rozparádilo a do večera byl ještě čas, zastavili jsme se cestou na pivo. „Vína jsme vypili za víkend dost, teď něco na žízeň,“ zasmál se Jarek a podržel mi v hospodě, kde je štamgastem, židli. Není alkoholik, je fanda místního fotbalového týmu a tady se fandové scházejí před i po zápase…
Však nás někteří, jež měli stejný nápad jako my, už zdravili.
Nad Jarkovým půllitrem a třetinkou, stojící přede mnou, jsme ještě chvíli zavzpomínali na všechny účastníky tohoto posledního rodinného „potlachu.“
„Škoda, že to v mé rodině nejde,“ povzdychl Jarek a utřel si knír od pěny. Nemusel pokračovat, vím, že v jeho rodině není vůle anebo touha vidět se občas se všemi pokrevními příbuznými. Po prvním vydařeném setkání, kde poznal spoustu mých tet, strejdů, bratranců a sestřenic, se pokusil o totéž ve své rodině. Marně. Někteří měli výhrady proti sklepu – sami ale nic jiného nenavrhli, jiným vadil ten či onen příbuzný, kterého nemusejí. Kdo chce, koná, kdo nechce, hledá výmluvy.
„Tak zase za pět let,“ řekla jsem a dopila. Druhou sklenici jsem odmítla, i Jarek dopil a zaplatil. Těšili jsme se domů, kde jsme mohli být po třech dnech zase sami. Jarek mi pomohl do kabátu, ještě jednou jsme se pozdravili s jeho fotbalovými kamarády a zavěšeni do sebe šli spokojeně k našemu domku. Spokojenost byla oprávněná, protože se během setkání nic nezadrhlo. Všeho bylo dost, nikdo se nepohádal, neopil, malé děti nezlobily a při loučení dokonce někteří lidé slzeli dojetím.
I já, protože na těchto setkáních už nemohou být moji rodiče. Máma zemřela předčasně na rakovinu před dvěma desítkami let. Bylo mi devatenáct, sestře Jitce o pět víc a bratru Otovi o osm. I oni mě pochválili za to, jak jsem všechno připravila. Přitom to byl nápad Jitky. Líbil se i rodinám, žijícím mimo Českou republiku.
„Sklep bude nejlepší, poptej se po něčem i s ubytováním,“ prohodila sestra a já se pustila do díla.
Tentokrát podruhé. Dlouho dopředu jsem rezervovala celý penzion a vyšlo to. Pyšná na sebe jsem se začala těšit domů. Do flanelových kalhot a volného trika. Miluju domácí pohodlí.
„Moc ti to slušelo, víš, že jsi krásná?“ řekl náhle Jarek. „Měla bys víc nosit takové oblečení, jaké jsi měla v tom sklípku,“ dodal.
„Jé, a já si zrovna říkám, jak už se nemůžu dočkat, až obleču ty flanelky,“ zasmála jsem se. „Však jo, ale víš, chci jen říct, že když si dáš záležet, dokážeš skvěle vypadat,“ navázal muž nejednoznačně. Jak to myslel? napadlo mě. Jako že jindy mi to nesluší? Nechtěla jsem téma rozebírat, fakt jsem se těšila po rušném víkendu na klid doma, ale než jsme došli ke dveřím, přemýšlela jsem o tom. Třeba že hezky upravená chodím do práce. Jakmile po návratu domů shodím boty, kostým nebo šaty, vpluju do bačkor a pohodlného oděvu. Ale to přece Jarek taky!
Nebudu na to myslet, mávla jsem pomyslně rukou a jen co jsem doma sundala boty a kabát, cítila jsem se fajn. Jarek se převlékl z obleku do tepláků, naložil si na talíř všechno možné z lednice, kam jsme uložili zbytky ze zaplacené, ale nezkonzumované hostiny, o něž jsme se samozřejmě podělili s ostatními. Za chvíli už měl v ruce ovladač a mně bylo jasné, který program zvolí. Přestože je společenský a užil si povídání s příbuznými, které vyženil, rád se natáhne na gauči a oči upře na obrazovku, na níž se míhají hlavně fotbalisté nebo hokejisté, nepohrdne ani tenisty, lyžaři, atlety…
I já jsem si naložila plný talíř dobrot. Kousek pečené husy, trochu zelí a knedlík. A na druhý talíř koláčky a zákusky. K tomu jsem si uvařila konvici čaje, Jarek si už otevíral pivo. Já si svůj tác odnesla do pokoje, kterému říkáme pracovna. Je v něm počítač, žehlicí prkno, komoda s nářadím, takže v něm pobýváme podle toho, co je zrovna nutné udělat. Častěji já, když něco opravuje, vyndá si Jarek potřebné věci a jde. Já tam naopak mám pohodlné křeslo a lampu, protože ráda čtu.
Tak nějak vypadají naše běžné večery. Jeden druhého nenutí sdílet s ním jeho zábavu, jsme spolu už devět let a naučili jsme se vyhovět si. Milujeme se, akorát nemáme děti, to se nám nedaří, ale nevzdáváme se. Všichni mě utěšují, že dnes není nic neobvyklého porodit první dítě ve čtyřiceti, tak mám ještě čas čtyři roky.
Náš vztah bych přirovnala k potůčku, který si poklidně teče, nikdy nepřeteče, ale ani nevyschne. Jen po několikadenním dešti se v něm zvedne voda, jež však brzy klesne. Nikdy tomu nebylo jinak, ani v začátcích. Mám na mysli takové to běsnění pudů a hormonů, kdy bez sebe ti dva nemůžou být.
My to tak neměli. Chodili jsme spolu od střední školy, byl můj první a je poslední. Když jsme se poprvé milovali, nepropadala se s námi zem, ani jsme nečelili závratím, jež by s námi cloumaly, jako je tomu ve filmech a románech, které tak ráda čtu. Já jsem si vlastně sex nijak zvlášť neoblíbila, beru ho, jako že patří k soužití s milovaným mužem. Spíš se mu přizpůsobuju. Nejsem dominantní typ a ani nepatřím k ženám, které o sexu mluví a přemýšlejí.
Proč mě tohle napadlo, když jsem usedla do svého křesla v pracovně? Asi proto, že se mi v hlavě ještě míhaly některé sekvence setkání. Buď mě někdo zaujal, potěšil anebo překvapil.
Vlastně jsem si uvědomila, že jsem se mohla cítit jako oslavenkyně. Sklidila jsem mnoho pochval nejen za to, že všechno vyšlo, jak mělo, ale i za to, jak prý dobře vypadám. Kupodivu jsem si víc cenila ocenění za své manažerské schopnosti. Jak to, že jsem nechávala bez odpovědi a jakékoli pozornost pochvaly mého vzhledu?, pomyslela jsem si najednou. Jako bych jim nevěřila. To je ono, já jsem je nebrala vážně, tak proč si je teď vybavuju?, napadlo mě vzápětí. Aha, už vím, protože Jarek mi řekl totéž cestou domů.
Musím jít do sebe a víc o sebe pečovat, předsevzala jsem si a sáhla po rozečtené knize, abych naplnila rituál nedělních večerů. Za chvíli jsem si uvědomila, že nevnímám, co čtu, a tak jsem knihu zase odložila, jen tak se opřela o vysoké opěradlo křesla a poddala se chvíli, naladěné ne na čtení, ale na vhled do sebe. Však mě také zatím nikdo nijak výrazně nechválil. Dosud jsem byla šedá myška, ale spokojená se svým životem. Akorát jsem nerada přemýšlela o sobě, protože jsem nikdy nebyla středem pozornosti. Nikdy a ničí pozornosti.
Zato moji sourozenci!
Přivřela jsem oči a vybavila si, jak jsem k nim vždy vzhlížela. Oba mi připadali hezčí než já, sebevědomější, úspěšnější. Bratra jsem podle vzhledu ale moc neposuzovala, vždy byl v mých očích hezký. Zato sestra, i kdybych si to nechtěla přiznat, většinu lidí oslnila. Umí si získat pozornost; dokud žila máti, tak i její. Nad ní se matka rozplývala, jí česala dlouhé světlé vlasy, šila jí šaty, sukně, halenky – které jsem po ní dědila. Mně vlastně nikdy nic nového nepořídila.
Přišlo mi to líto. Raději bych četla, chtěla jsem se odpoutat od divných myšlenek. Nalila jsem si čaj z konvice, snědla tři koláčky, podívala se po knížce, natáhla ruku a zase ji stáhla. Kdepak, tohle nebyl čas čtení, to byl čas uvědomění.
Cítila jsem, že se musím vrátit do hluboké minulosti – až k mému narození. Byla jsem nechtěné dítě. Matka se mě prý dokonce chtěla zbavit, ale nepovedlo se. Jít na potrat si netroufla. Nevím, co prožívala po porodu, zda mě milovala tak jako mé starší sourozence. Vzpomínky se mi vybavují až z období mých pěti let. Nijak šťastné, nemyslím, že jsem byla obdivované dítě. Obdivovaná byla sestra a samozřejmě bratr, jediný svého rodu z našeho trojlístku. Později už jsem vnímala, jak je na něj matka pyšná, jak se v něm vzhlíží.
Nikdy se se mnou nemazlila, nechlubila se mnou, nic pěkného o mně nikomu neříkala. Přitom jsem byla hodné dítě, úslužné, stále připravené být jí po ruce. Pomáhala jsem jí, poslouchala na slovo. Pamatuji si ji jen jako věčně nazlobenou, jak se na mne utrhuje. Nic jsem jí neudělala po vůli. Jako dítě jsem nevěděla, že není šťastná, to vím až dnes.
Jednou jsem se před sourozenci odvážila sdělit jim své pocity a vzpomínky. Ti mi dali! Pro ně je máti ve vzpomínkách laskavá a hodná, milující.
Mám snad jiné vzpomínky než oni?, napadlo mě. Vybavilo se mi, že se bratr se sestrou teprve nedávno přiznali, že když jsem se narodila já, tak máma nebyla ráda a chovala se ke mně jinak než k nim. Byla ředitelkou základní školy a já jsem ji brzdila v započaté kariéře.
Nemám v úmyslu živit si tu bolest, jen se mi nějak dostala do hlavy kvůli rodinné sešlosti. Byly tam matčiny sestřenice – vzpomínalo se na ni a mně se otevřely staré rány, které jsem se snažila po celý svůj život zacelovat. Vida, nepodařilo se.
Takže: bez matčiny lásky ze mne vyrostla zakřiknutá puťka, připravená všem posloužit, jen aby mě měli rádi. Všem vyhovět, nikdy neodporovat, neříkat svůj názor, nevěřit si a podceňovat se.
Potkala jsem klidného a hodného muže, mám slušnou práci - jsem daňová poradkyně a jde mi to – nemám existenční starosti ani vztahové. Takže jsem na tom vlastně dobře.
No, netvrdím, že jsem neměla sny. Nebo nemám. A že bych někdy netoužila po větším vzrušení v životě. Myšlenky na to ale okamžitě zaháním a rychle si začnu vypočítávat, co mám, abych tak zvaně spadla na zem.
Vždy jsem brala, co přišlo; nevybírala jsem si já, ale byla jsem vybírána. Matka přikázala – půjdeš studovat na obchodní akademii – tak jsem šla. Jarek řekl – vezmeme se, tak jsme se vzali. On určoval, co se bude dělat, kam se půjde. To až v průběhu let, co jsme spolu, jsem si vytvořila svůj malý prostor v křesle pracovny. Tam mi bylo vždy dobře, až na tu neděli po odjezdu příbuzenstva.
Náhle jsem křeslo opustila a vydala se hledat krabici s fotkami. Nepamatuju, kdy jsem se o ně zajímala naposledy. Za chvíli jsem si s nimi zase pohodlně sedla a začala je prohlížet. Vzala jsem svoji maturitní a vykulila oči. Cože? Já jsem byla skutečně hezká! Zálibně jsem si dívku na fotce prohlížela. Moc mi to tam slušelo. Nakrátko ostříhaná chodím pořád, akorát teď nosím usedlejší účes, ale na tablo jsme se s holkami odvázaly. Všimla jsem si, jak pěkný make-up jsem měla. Takhle pečlivě upravená jsem byla už jen jako nevěsta.
Náhle jsem si vzpomněla, co mi to říkal Jarek cestou z hospody. Že bych měla chodit tak upravená, jako jsem byla o víkendu kvůli příbuzným. I na dalších fotografiích jsem se sama sobě líbila. Jak to? Co se změnilo?, říkala jsem si.
Šla jsem se na sebe podívat do zrcadla v koupelně. V domácím pohodlném oblečení nic moc. Dala jsem si předsevzetí, že se druhý den do práce „nastrojím“ a pro ten večer jsem krabici s fotkami odsunula. Pak jsem se připravila ke spaní a šla dát pusu na dobrou noc Jarkovi. Okamžitě jsem usnula.
Ráno jsem dodržela slib daný sama sobě. Jarek odchází dřív, takže mě neviděl, těšila jsem se, jak bude koukat večer. Než jsem odešla z kanceláře, vylepšila jsem make-up, načechrala vlasy, použila jsem dokonce gel. Měla jsem na sobě kostýmek, který sice Jarek znal, ale neviděl mě v něm v kombinaci s lodičkami a tílkem na tělo, barevným! Místo bílé halenky.
Domů přicházím později, Jarek na mě čekává s kávou. Většinou se v chodbě zuju a mířím do ložnice, kde se převléknu do domácího, beru to přes koupelnu, kde odlíčím nenápadný make-up. V to pondělí jsem vešla v lodičkách do kuchyně, odkud vedou dveře do obývacího pokoje. „Jsem tady,“ ohlásila jsem se. Jarek se díval na televizi. Otočil se ke mně, aby mě pozdravil a vrátil se k přenosu, ale zarazil se a spontánně mi vysekl pochvalu.
„No ne, tobě to sluší,“ řekl a civěl.
Mně sice nepřišlo, že je takový rozdíl mezi mnou v domácím a mnou v kostýmku a lodičkách, ale neodmítla jsem jeho ocenění. Dostal pusu a odešel připravit kávu. Já za chvíli přišla za ním už opravdu v domácím. I tak byl pozornější než jindy, pořád po mně nenápadně pokukoval.
Tehdy jsem něco pochopila, ale trvalo ještě mnoho měsíců, než jsem se naučila řídit se tím. Lidé vás vidí takové, jací chcete být, a ne takové, jací jste ve skutečnosti. Ve skutečnosti jsem nesmělá, nenápadná, tichá, spíš bázlivá, varující se konfliktů, takže až moc tolerantní a ustupující, neprosazující se.
Zkusila jsem se přinutit k jiné póze – ač nerada, začala jsem se chovat trochu jinak. I vůči Jarkovi. Víc jakoby sobecky, ne tak moc taktně jako vždy. Nesedělo mi to, protože to není moje přirozenost, ale potřebovala jsem si to vyzkoušet. Zabralo to!
Najednou jsem pochopila svůj životní omyl. Život je divadlo a my v něm hrajeme své role. Já si zvolila roli submisivní ženy, tak jsem tedy byla vnímána. Přitom stačilo málo a mohlo být všechno jinak.
Jenže jak šel čas a já věděla, že můžu víc, než jsem si dovolila, zjistila jsem, že nechci. Že role, jakou jsem si zvolila dřív, je nejpřirozenější. Že se v ní cítím nejkomfortněji. Přesto jsem se posunula dál, protože jsem už nikoho nevinila ze svého poměrně nudného života, který mám ráda takový jaký je.
Bylo to pro mě vysvobození, protože jsem přestala vinit mámu. Spíš jsem jí i sobě odpustila, protože jsem jednou přestala brát ohled na sourozence, kteří se se mnou o matce nechtěli bavit, a přinutila jsem je. Diplomaticky, ani si nevšimli, že je po mém. A oni mi zase představili jinou mámu, takovou, jakou viděli oni. Ne moc šťastnou v manželství s mužem, který jako by jí nestačil. Ona byla z „lepší“ rodiny, vdala se podle mínění naší maloměstské společnosti pod svoji úroveň, i když si vzala kolegu. Než se vypracovala na ředitelku, učila i ona. Dějepis a občanskou výchovu; táta matematiku, to byl prestižní předmět.
O něm moc nepíšu. Byl hodný, tichý, po škole se ještě angažoval pro město, věčně nebyl doma. Nikdy jsem neviděla, že by se k máti přitulil, pohladil ji, řekl něco pěkného. Máma vládla doma, táta ve městě. I on zemřel mladý, sice máti přežil o patnáct let, ale mohl tu také ještě být. Zemřel na infarkt, stalo se mu to ve městě, než k němu přivolali lidé záchranku, odešel za manželkou.
Díky tomu, že jsem pro rodinu už podruhé zorganizovala víkend, pro mě maličkost, protože jsem precizní, získala jsem obdiv. Díky tomu jsem také pochopila, jak to v životě chodí a že všichni mě budou vnímat takovou, jakou vnímám já sebe. Pomohlo mi to v práci i v manželství. V zaměstnání jsem se dřív spíš krčila a brala na sebe chyby, které udělali jiní. To dnes už nedělám a moc se mi ulevilo. Dovedu se ozvat, prosadit – a to bez emocí. Jsem si víc jistá sama sebou, naučila jsem se mluvit zřetelně a k věci. Doma? Když chci, aby Jarek nekoukal jen na televizi, vím, že příchod domů nesmím brát přes koupelnu. Možná stihneme i to dítě dřív, než jsem původně myslela.
Už vím, že lásku si nemusím nijak zasloužit, ale že na ni mám právo. Je to něco, co nepřichází za zásluhy. Láska je všudypřítomná a má ji každý, kdo věří, že je její součástí. Nezáleží to na oblečení, účesu, make-upu, postavení, záleží to na víře v ni. Pak je jedno, co mám na sobě, ale když si to chci užít, klidně si ty lodičky nechám na nohou. Nic mě to nestojí, a když to druhým udělá radost!
