Článek
Za těch jednadvacet let, co televizní pořad Otázky Václava Moravce existuje, si mohl každý udělat názor o profesionalitě moderátora. A snad ten „každý“ ví, co se v současnosti v České televizi děje. Snaha zbavit ji nezávislosti na politicích už z instituce vyhnala několik nositelů podobně kvalitních jmen, jako je Václav Moravec. Vadila Nora Fridrichová, která se nebála kritizovat, co ke kritice v pořadu 168 hodin bylo. Vadil Marek Wollner a jeho pořad Reportéři ČT. Raději se neptám, proč odešla z Událostí Barbora Kroužková, kterou mám zařazenu mezi redaktory erudované, nebojácné a nezávislé. Proč zmizel z Událostí Jakub Železný, se taky můžeme jen dohadovat. Uměl položit otázku, která popudila nejen tázaného, ale mnohdy i diváka. Vždycky si ji však dokázal obhájit. Všichni jmenovaní si za tím, co vysílali, stáli a nikdy neměli problém s nevěrohodností. Novinář má hlídat demokracii za nás, občany. Musí to dělat čestně, nezávisle na politicích.
Včera se s Českou televizí a svým pořadem rozloučil i Václav Moravec. Ono mu totiž nic jiného nezbylo. Někde na sociálních sítích jsem četla, že ale zaměstnanec vždy musí respektovat pokyny šéfů. A právě proto musel tuto televizi opustit, protože ty současné pokyny už překračovaly jeho odborný a věřím že i morální kredit. Za těch jednadvacet let, co pořad moderoval, jsem se přesvědčila, že je nezávislým novinářem, ačkoli mnohdy to vypadalo, že straní bílým – budu říkat bílí a černí. Bílí jsou věrohodní demokrati, černí jsou pro mě hlavně populisté.
On ale nestranil bílým, on stranil rozumu. Bílí nadělali dost chyb, ale zůstali demokratičtí. V jejich stranách se volí předsedové i místopředsedové, hlasuje se o programu, konají sjezdy, dovoluje se kritika. Jejich strany neohrožují demokracii vyhrožováním opuštěním bezpečnostních institucí.
Václav Moravec uměl „zatopit“ i hostům ze stran bílých. Mnohdy jsem skřípala zuby, ale vždy jsem musela uznat, že je dokonale připravený a neříká nic, co by si neobhájil.
Zažila jsem něco podobného jako on v jednom vydavatelství, které jsem opustila z pozice dobře placené šéfredaktorky a nebýt toho, že zahraniční majitel přijal pro Česko ředitele, s nímž jsem bojovala a rozhodně nesouhlasila, až mi nezbylo než odejít, byla bych tam asi dosud. To, že ho pak vydavatel propustil z důvodů, které mi vadily, pro mě už ani nebylo satisfakcí, trvalo to příliš dlouho.
Jakmile vedení porušuje vaše morální zásady, nemůžete tam už pracovat. Nebo když si neváží vaší odbornosti. Dobrý manažer se obklopí lidmi chytřejšími, odborně zdatnějšími, než je on. Špatný se jich naopak zbaví.
A teď k tomu, jak se část společnosti pod vlivem části politiků chová k našemu prezidentovi. Na jedné straně šéf ANO občas zvýšeným hlasem opakuje – Vyhrál jsem, já jsem vyhrál – čímž si vynucuje autoritu, a Motoristé se občas vyjádří podobně – My jsme teď vláda, tak si zvykejte - , na straně druhé se navážejí do prezidenta, který získal na rozdíl od jejich pár tisíců hlasů skoro tři a půl milionů.
Ale nejen to. On je vyloženě reprezentativní prezident. Má respekt doma i ve světě. Jeho životní příběh je inspirativní pro „obyčejného“ člověka, jež se domnívá, že to nikam nemůže dotáhnout kvůli nějakému handicapu. Petr Pavel si s handicapem vstupu do KSČ poradil. Jakmile jsme se vymanili z totality a mohli projevit, že jsme založením demokraté, on to začal ihned dokazovat. Ne své další životní cestě se zapsal do historie několika zemí a nejen to, i do historie třiapadesáti rodin francouzských vojáků, jimž nasazením vlastního život zachránil ten jejich. Jsem ráda, že ochránil i svůj. Nedovedu si představit lepšího prezidenta v tom marasmu, do jakého nás současní koaliční politici stahují. A protože znám plno lidí, jichž si vážím a přitom vím, že byli také v KSČ, u Petra Pavla mi to také nevadí. Znám však i dost bezcharakterních, kteří ve straně nebyli.
Člověka necharakterizuje jeden životní přešlap, charakterizuje ho jeho život komplexně. Převáží-li se váha na stranu morálky, charakteru a užitečnosti a dole zbude opak, žil ten člověk dobrý život.
