Článek
Do chrámu svatého Mikuláše na Malostranském náměstí jsem se dnes vydala poprvé v životě. A vlastně ani nevím proč. Nikdy na něj nedošlo, přestože jsem byla v mnoha pražských i zahraničních chrámech. Dnes jsem se ráno probudila s myšlenkou, že tam prostě půjdu.
Nejsem věřící v Boha a církve jako instituce neuznávám. Absolutně. Příliš mnoho jsem toho načetla o jejich historii a o chvílích, kdy se církev nechovala příliš křesťansky. Kdy zlu přihlížela, kdy s ním spolupracovala, nebo kdy svou mocí pomáhala udržovat lidi v poslušnosti.
Pokud dnes navštěvuji nějaký chrám, nejdu se modlit. Jdu obdivovat práci lidí, kteří ho postavili, jejich víru, odvahu a také důvěru těch, kteří na stavbu přispívali. Vždycky mě tam dostane ticho, chladno, vysoká klenba a zvláštní pocit majestátnosti. Člověk se najednou může ztišit. Mně se to daří pokaždé.
Sedím, rozhlížím se a přemýšlím, kolik peněz, práce a lidského úsilí se do těch staveb muselo vložit. A také nad tím, jak byli lidé po staletí ochotni modlit se k obrazům a sochám světců, které nikdy neviděli. A tak jsem dnes žasla i u svatého Mikuláše.
Baroko. Všechno je mohutné, vypasené, boubelaté. Zlato, mramor, obrovský prostor, obrazy, sochy. Byly doby, kdy jsem se v takovém prostředí chtěla modlit, přestože jsem nevěřící. Tehdy jsem ještě připouštěla, že možná existuje něco, čemu říkáme Bůh. A říkala jsem si, že když se právě tady pomodlím, třeba mě vyslyší.
Pak jsem si představila miliardy lidí, kteří se modlí podobně, a najednou mi to přestalo dávat smysl. Jak by mě mohl někdo – nevím kdo a nevím jak – vyslyšet právě mezi miliardami dalších proseb a ještě mi splnit přání, které jsem do té modlitby vložila?
Tak jsem toho nechala. Od té doby chodím do chrámů z jiného důvodu. Pro klid. Pro ticho. Pro ten zvláštní pocit, který ve mně vyvolává vědomí všech lidí, kteří tam během staletí přede mnou seděli, modlili se, prosili, děkovali, plakali nebo jen hledali útěchu. Přemýšlím tam o životě. A někdy i o Bohu.
Můj Bůh je totiž láska.
Kdyby se dokázali lidé v jediném okamžiku spojit bezpodmínečnou láskou, možná by opravdu dokázali pohnout horou.
Protože něco takového samozřejmě možné není, stačí mi vědomí, že nás je na světě hodně. Lidí, kteří mají v sobě lásku a soucit. Kteří žijí slušně. Kteří pomáhají druhým, když mohou. Kteří dodržují něco jako Desatero, aniž nad tím přemýšlejí a aniž za to něco očekávají. Věřím, že takových lidí je většina.
Přesto v mnoha zemích vládnou lidé, kteří se řídí úplně jinými pravidly. Proč tomu tak je, dnes řešit nechci. Tomu se ostatně věnuji celý rok ve svém deníku. Dnes mě zajímá jen ten Bůh v nás. Ten, který nepotřebuje předražené a pozlacené chrámy plné soch.
Dnešní krátký pobyt u svatého Mikuláše mi samozřejmě i něco dal. Nejen klid. Jednak jsem tam cítila vděk za všechno, co mám. Za život, za lidi v něm. Cítila jsem se velmi šťastná. Pak jsem vyšlapala šedesát schodů na ochoz (a udělala něco i pro tělo :-), kde je galerie deseti obrazů s tematikou Kristova utrpení od Karla Škréty z let 1673–1674. Dívala jsem se na ně a přemýšlela, proč lidé potřebují Boha.
Možná proto, že potřebují věřit, že jejich utrpení má nějaký smysl. Že když pro ně Kristus trpěl, nejsou ve svém trápení sami. A že za tím vším nakonec může přijít vykoupení a naděje.
Jenže právě tady začíná moje nedůvěra k náboženství. Člověk může udělat něco strašného, pak litovat, vyzpovídat se a dostat rozhřešení. A právě tady vidím rozdíl mezi odpuštěním a rozhřešením. Odpuštění je podle mě něco mnohem těžšího. Odpustit sobě i člověku, který nám ublížil, je dar. A také umění. Neznamená to říct, že se nic nestalo, nebo že zlo vlastně nebylo zlem. Znamená to přestat si svou křivdu nosit celý život v sobě. Osvobodit se od ní. Dostat sílu začít znovu a jinak.
Pod tohle se ráda podepíšu. Jenže dějiny církví jsou také dějinami moci. A tam už mám problém. Stačí se podívat na inkvizici, náboženské války, pronásledování lidí z menšin, třeba sexuálních, nebo považovaných za kacíře nebo na čarodějnické procesy. Vím, ani v jednom z těchto případů není možné všechno jednoduše svést pouze na církev – na mnoha represích se podílely i světské instituce. Ale náboženská autorita přesto často sehrála významnou roli.
A pak je tu jedna z nejtemnějších kapitol moderních dějin – holocaust. Vatikán byl během války informován o deportacích a masovém vraždění evropských Židů. Historici se dodnes přou o to, proč Pius XII. nezvolil veřejné a jednoznačné odsouzení nacistického vyvražďování. Zároveň je doloženo, že řada katolických institucí a jednotlivců Židům pomáhala a zachraňovala je. Právě proto je fér mluvit o složitém a rozporném obrazu, nikoli o jediné jednoduché vině celé církve.
Mně ale na celé věci vadí něco jiného. Po staletí se lidem říkalo, že církev je prostředníkem mezi nimi a Bohem. Že právě ona ví, co Bůh chce. A tam, kde se spojí víra s mocí, penězi a strachem, může vzniknout něco velmi nebezpečného. Proto také dnes nevěřím církvím.
Věřím lidem. A věřím tomu, že s tím, jak roste vzdělanost, bude stále méně lidí ochotných slepě přijímat tvrzení, že někdo jiný má výhradní právo vykládat jim Boha, svět a jejich vlastní život.
Jenže pak přichází zvláštní paradox. Přibývá sekulárních společností. Lidé jsou vzdělanější, méně věří v náboženské autority. A přesto kolem sebe vidíme tolik nenávisti, násilí, manipulace a touhy po moci. Člověka napadne: Nebylo snad lepší, když se lidé báli Boha?
Nebylo.
O tom to vůbec není. Člověka totiž nezastaví před zlem ani víra, pokud ji nechápe. A ateismus z nikoho automaticky nedělá dobrého člověka. Dobro podle mě nepotřebuje dohled shora.
Potřebuje svědomí. Potřebuje soucit. Potřebuje vzdělání, které člověka učí přemýšlet a pochybovat. Potřebuje schopnost rozlišovat dobro od zla, i když nám nikdo neslibuje nebe ani nehrozí peklem.
A tak bych dnes možná opravdu dala přednost tomu, aby se peníze, které lidé vkládají do dalších pozlacených chrámů, více dostávaly ke vzdělání, vědě, nemocným a lidem, kteří pomoc skutečně potřebují. Protože možná právě tam je ten můj Bůh.
Ne ve zlatě. Ne v mramoru. Ne v sochách. Je v člověku. V jeho schopnosti milovat druhého člověka, aniž za to něco očekává. A tak jsem dnes poprvé vstoupila do chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně, na Staromáku jsem byla vloni. Nevěřila jsem v Boha, kterého mi tam nabízeli. Možná jsem tam přece jen něco našla. Trochu více víry v člověka.
Co myslíte – kdybychom všechny peníze, které lidstvo po staletí vložilo do svých chrámů, dali do vzdělání, škol a poznání, jak by to s námi dnes vypadalo?
