Článek
V těchto dnech se znovu mluví o státním rozpočtu a o plánovaném schodku 389 miliard korun. A člověka při tom napadá docela jednoduchá otázka: Proč se už třicet let pořád snažíme řešit státní finance především na výdajové straně, když je zřejmé, že problém je také v příjmech?
Český stát má dnes obrovské množství výdajů, které nemůže jednoduše škrtnout. Důchody, zdravotnictví, sociální dávky, školství, obrana a další výdaje jsou do značné míry určovány zákony nebo dlouhodobými závazky státu. Prostor pro každou vládu, která chce šetřit, je proto mnohem menší, než se na první pohled zdá.
Jenže pak přichází otázka, která mi připadá skoro dětsky jednoduchá: A proč se tedy víc nezamyslíme nad příjmy?
Daňový systém, na kterém české veřejné finance stojí, vznikal především v 90. letech. Jenže od té doby se česká společnost změnila k nepoznání. Máme úplně jinou ekonomiku, jiné ceny nemovitostí, jinou strukturu majetku, jinou podobu pracovního trhu, a především mnohem větší rozdíly mezi lidmi, kteří mají málo, a těmi, kteří mají opravdu hodně.
A přesto zůstává jedním z hlavních zdrojů příjmů státu zdanění práce.
Zaměstnanec je přitom pro stát téměř ideálním daňovým poplatníkem. Jeho příjem je přesně evidovaný, daň i odvody za něj automaticky odvádí zaměstnavatel a zaměstnanec nemá příliš možností, jak svou daňovou povinnost optimalizovat. Člověk dostane výplatní pásku a přesně vidí, kolik z jeho práce odešlo státu.
U lidí, jejichž hlavním zdrojem příjmů není mzda, je situace složitější. Majetek, kapitálové příjmy, podnikání, nemovitosti a další formy bohatství se zdaňují jinak. A právě tady bychom podle mě měli vést mnohem vážnější debatu.
Nejde přece o závist vůči bohatým. Jde o otázku, zda je spravedlivě nastaveno, odkud stát své peníze získává.
Pokud má stát dlouhodobě problém s příjmy a zároveň nechce nebo nemůže dostatečně omezovat výdaje, nabízí se přece několik možností. Proč více nezdanit velmi vysoké příjmy? Proč se více nezabývat majetkem a nemovitostmi? Proč nezrušit některé daňové výjimky? Proč se nepokusit o takový daňový systém, který by méně zatěžoval práci a více příjmy a majetek tam, kde je skutečně velká ekonomická síla a hlavně, jako je to v ostatních vyspělých zemích. To dodávám, protože tuším námitky – no jo, levičačka, nemá ráda bohaté. To není ale pravda. Jen se snažím uvažovat jako někdo, kdo už mnoho let chce slyšet od někoho povolaného, že král je nahý.
Neříkám, že vyšší daně pro bohaté automaticky vyřeší český státní rozpočet. A už vůbec není možné předstírat, že máme nějaký bezedný zdroj peněz, který stačí otevřít. Nechápu však, proč se o změně celého daňového mixu nemluví mnohem odvážněji.
Společnost roku 2026 přece není společností roku 1991.
Tehdy jsme budovali kapitalismus, privatizovali státní majetek a vytvářeli základní pravidla nové ekonomiky. Nikdo nemohl přesně vědět, jak bude česká společnost za čtyřicet let vypadat. Dnes už to víme. Víme, že vznikly obrovské majetkové rozdíly. Víme, že vlastnictví nemovitostí může představovat až desítky milionů korun majetku. Víme, že příjmy z práce a příjmy z kapitálu nejsou v systému zatíženy stejným způsobem. A víme také, že český stát potřebuje na své fungování stále více peněz.
Proč tedy pořád dokola saháme především do kapes těch, jejichž příjem je nejlépe viditelný?
Možná je nejvyšší čas přestat se ptát jen kde ušetřit, a začít se stejně naléhavě ptát zda je náš daňový systém ještě nastavený pro společnost, ve které dnes žijeme.
Protože pokud není, můžeme každý rok škrtat, přesouvat miliardy z jedné kolonky do druhé a vést nekonečné spory o tom, která vláda zadlužila stát více. Základní problém nám zůstane.
Stát může dlouhodobě utrácet jen tolik, kolik dokáže získat. A jestliže jsme za třicet let změnili téměř všechno kolem sebe, možná už nastal čas změnit i způsob, jakým stát své příjmy získává.
