Článek
Samozřejmě důvody nevěry jsou různé a někdy je manželství stejně tak na hraně, že byste za jeho rozpad vlastně ani nemohli, ale jistě nechcete žít s někým, kdo po čase začne litovat, vzpomínat, srovnávat, ba se dokonce potají stýkat s bývalým partnerem.
Zamilovat se do ženatého je ohrožení vlastní sebejistoty. I když s ním nebo s ní můžete prožít nečekané. Dokonce to může být člověk, k němuž pak budete přirovnávat další partnery, pokud dojde k tomu nucenému rozchodu. Může se stát na zbytek života idolem. Nedej Bože!
Poznal jsem, o co přicházím, ale vzdal jsem se toho, protože vím, že bych ublížil manželce. Jde o sex. Když jsme se ve dvaceti do sebe zamilovali, oba bez předchozích zkušeností, netušili jsme, že něco mezi námi není v pořádku.
Že to bude žena mého osudu, mi prozradilo tělo. Ehm… však víte, který orgán konkrétně. Ale nejen. Srdce se mi rozbušilo a rozum na chvíli vypověděl.
„Ivana“, stálo na jmenovce, kterou mají všichni prodávající v knihkupectví, kde jsem ji oslovil a kam doteď chodím z tradice, a i když knížku, kterou potřebuju, nemají, nechám je, aby ji objednali a koupím si ji u nich. Moje Ivanka už tam dávno nepracuje, ale pořád je to „naše“ knihkupectví.
Já jsem se jí na první pohled nelíbil, o to těžší jsem měl úlohu ji dobýt. Jsem mohutný chlap, měřím dva metry a nesportuju, takže netvrdím, že mám proporce, které vyvolávají v ženách povzdech. A to, co by mohlo, nevědí…
Sám sebe člověk asi nepopíše objektivně, tak to zkrátím. Velký, neohrabaný, navíc něco jako albín, ale albín nejsem. Jen mám světlé vlasy, mám jich málo, mám pihy po těle a světlé obočí i řasy. Jak říkám, nic, pro co by se holky přetrhly.
Tak jsem byl aspoň dobrý student na ČVUT. Ivanka mě uhranula dva týdny před státnicemi. Musel jsem ale víc myslet na to, co se učím, a ne na ni. I tak jsem se snažil na ni udělat dojem, ale nebyl jsem v tom moc dobrý. Povedlo se až po státnicích. To už jsem mohl častěji chodit do prodejny listovat knížkami a nenápadně pokukovat. Coby čerstvý absolvent jsem ani neměl moc peněz, abych tam dělal velkou útratu, ale snažil jsem se. Později jsem jí přiznal, co mě její dobývání stálo oželených obědů.
Ona je typ, kterému se říká přírodní. Je jiná než většina dívek. Nemaluje se, nebarví si vlasy, obléká se do přírodních materiálů. Nezdůrazňuje své přednosti, ráda nosí volnější oděv. Mně to nevadí, hlavně že já vím své. Také jí stále říkám, že se nemusí halit do volných hábitů, když přece má postavu jak kytara.
„Jak to myslíš, že mám velké boky?“ lekla se.
„Právě že je máš akorát. Všechno máš akorát,“ snažil jsem se honem napravit, co jsem řekl, v domnění, že to nepochopila správně, nebo dokonce že se jí má slova dotkla. „Postava jak kytara znamená, že má žena všechno správně proporcionálně,“ začal jsem vysvětlovat. No, dnes už vím, že jakmile je třeba cokoli takhle vysvětlovat, je to špatně. Dnes toho vím víc než tenkrát. Vím i to, že moje žena je úžasně sečtělá, vzdělaná, chytrá, dobrá máma, fajn partnerka. Co ještě? Prostě je radost si s ní povídat, ale věci fyzické jaksi jdou mimo ni. Takže se nerada baví nejen o tom, jakou má postavu, ona ji i nerada ukazuje a to i v intimních chvílích.
Dřív jsem se na ni zlobil a vyčítal jí schizofrenii. „Tvrdíš, že vyznáváš vše přírodní, ale své tělo jako bys neměla ráda,“ řekl jsem jí jednou vzteklý, že se se mnou miluje jakoby na zapřenou a neudělá nic navíc.
Ona mě, kdyby nemusela, nepotřebuje. Myslím sex. Jinak ano, jsme dobrá parta, naše rodina; máme dvě děti – dvojčata. Dcery Petra a Pavla chodí do osmé třídy, jsou zdravé, veselé, mají dobré rodinné zázemí i zabezpečení. Jejich táta „ajťák“ vydělává dost na to, aby máma mohla dál prodávat knížky. Nic jiného by ji nebavilo, akorát po mateřské, kterou si o něco prodloužila, se už nevrátila do prodejny, kde jsme se poznali, protože tam neměli volné místo. Nastoupila do velkého knihkupectví známého řetězce, kde bych si jí možná ani nevšiml.
Já bych si jí všiml určitě, ale to bych musel nakupovat jinde než v odborné literatuře. Na malých prodejnách se mi proto líbí, že poskytují lepší prostor pro interakci klienta s prodávajícím.
S odstupem času musím trošku s nadhledem poznamenat, že je fajn, že se nám narodila dvojčata, protože bychom asi druhé dítě neměli, soudě dle četnosti našeho milování. No, nebudu kolem toho našlapovat a povím to na rovinu – Ivanku sex nebaví. Už léta. Když pominulo první nadšení v zamilovanosti, zjistila, že mě prý miluje i bez sexu. Už máme za sebou celou škálu následků takového „objevu“. Moje dobývání, její pasivní přijímání, potom její odmítání, můj vztek, frustraci, výčitky, stěhování se na noc do obýváku. Úvahy o tom, zda se nerozvést, mě přešly v momentě, kdy mi řekla, že je v jiném stavu. Myslím, že byla šťastnější než já, protože těhotenství pojala jako nemoc a tudíž i jako důvod odmítání.
Trpělivě jsem čekal, až porodí, pak až bude mít za sebou šestinedělí. No nic, je to za mnou, pochopil jsem, že sex nebude to, co bude nás dva držet při sobě. I tak ji miluju a milujeme oba naše dcery, náš byt, naše soužití. Ale ona až od té chvíle, kdy jsem ji přestal nahánět. Schválně nepoužiju výraz svádět, protože to nebylo o svádění, to bylo o tom, kdo s koho. A pak, když jsem vyhrál, ani jsem si vítězství neužil, neboť na ní bylo až příliš vidět, že prohrála. Postupně ubývalo příležitostí, kdy jsem to ještě zkoušel. „Poslušně se mi vždy vydala, ale já si to už neužíval. Chtěl jsem, přál jsem si, aby cítila to co já, aby ji sex bavil, aspoň trochu…
Mám za sebou i období vlastního mindráku, že jsem mizerný milenec, že dělám něco špatně. Tolik knih na toto téma nepřečet snad žádný muž, ale k ničemu mi to nebylo. Ať jsem zkoušel cokoli, nezabíralo to. Ne že by mě úplně nesnášela, kdybych u ní viděl fyzický odpor, asi bych od ní odešel. Ona se mi vždy, když to moc chci, podvolí, ale je to, jako bych ji znásilňoval.
Že nejsem neschopný milenec, už vím. Byl jsem své Ivance nevěrný a to tak, že jsem málem rodinu rozbil. Vzpamatoval jsem se na poslední chvíli… Ženě, která má ráda sex a hlavně se mnou, budu říkat Monika. Poznal jsem ji v zaměstnání. Pracuju v reklamní agentuře. Pro Moniku jsem zahořel, když jsem jí předával počítač v den jejího nástupu. Je pravým opakem mé Ivanky. Vyzývavá, tenkrát chodila celá v černém. Dokonce měla i černou rtěnku a lak na nehty. Nosila úzké kalhoty, upjatá trika, výstřední účes z krátkých vlasů, nestejně dlouhých na jedné a druhé straně.
„Nesnáším dokonalost, mám raději asymetrii,“ tvrdila.
To mi vyhovovalo, když asymetrii, tak asymetrii, nevadilo jí tudíž, že jsem ženatý. Než jsem se s ní pomiloval, zapomněl jsem na to také. Nedokážu popsat, co se dělo, když jsem zjistil, jaký je sex se ženou, kterou to baví. S ničím nedělala drahoty.
„Žena odjela k rodičům, přijedeš ke mně?“ zeptal jsem se jí nesměle, když mi bylo jasné, že TO chce taky, ale nebylo kde. Později jsem pronajal garsonku, ale ty první chvíle jsem ze všeho byl tak vyjukaný, že jsem nedokázal přemýšlet prakticky. Anebo jsem byl pokrytec, jehož to ani nenapadlo.
Ivanka pochází z vesničky třicet kilometrů vzdálené od města, kde bydlíme. Žije už jen její táta, a tak se Ivanka střídá se sestrou v návštěvách u něj. Odjíždí vždy na více dnů, aby mohla uklidit, navařit, pobýt. Dokud byly dcery malé, brávala je s sebou. Tak jsem se díky tomu miloval s Monikou v našem bytě. V obývacím pokoji na gauči.
„Je to tu nepohodlné, proč nejdeme do ložnice?“ zeptala se mě Monika celkem logicky. Nedokázal jsem jí říct na rovinu, že v posteli by mi to přišlo vůči manželce až moc svatokrádežné. Jenže příště – byl jsem na ni tak nažhavený, že jsem chtěl využít času, kdy je žena pryč – Monika zamířila rovnou do ložnice. Neptala se, zda smí a já se nestihl pohoršit. Jen jsem doufal, že nebudu muset převlékat postel – tedy postele. Jak bych to Ivance vysvětlil?
Byl jsem ťulpas. Člověk s nečistým svědomím neumí ani lhát.
Starosti s podobnými podružnostmi mě přiměly sehnat ten podnájem a vydělat si na něj prací navíc, o které jsem neřekl ani ve firmě, ale ani Ivance. Věděla to jen Monika, která mi zakázku dohodila. Tehdy jsem vážně uvažoval, že se Ivance přiznám, takže jsem se připravoval i na to, že přijdu o rodinu. Byl jsem z doslova šílený, naštěstí to skončila ona. Našla si partnera, který nemá závazky.
„Hele, jsi nejlepší milenec mého života, ale nedávám to. Vadí mi, že s tebou nemůžu nikam jít, nesnáším už víkendy a dovolené bez tebe a děsím se Vánoc, kdy ty budeš s rodinou a já si vás budu představovat a závidět vám,“ řekla a dodala: „Tu garsonku můžeš vrátit.“
Nevěřil jsem jí, ale v něčem je zásadová. Kupříkladu v tom, že nic neříká jen tak.
„Kdybych věděla, že nejsi v manželství šťastný nebo že ti žena zahýbá, že nemiluješ dcery, čekala bych na tebe, ale cosi mi říká, že bych se nedočkala. Takže – je tu někdo, kdo na mne bude mít čas kdykoli, promiň.“
Hotovo.
Takhle dokázala utnout naše úžasné sexuální setkávání.
Nechápal jsem to. Jak mohla? Vždyť nám bylo spolu tak skvěle. „Jako bychom se narodili jeden pro druhého,“ opakovala. Její výraz při orgasmu vidím dodnes – nikdy na ni nezapomenu. Na to, že dělá nekonvenční dojem, skoro avantgardní, byla při milování úplně jiná. Její tvář dostala takový výraz, že kdyby to šlo, přivedl bych ji k orgasmu stokrát za sebou, ha ha ha…
Dnes vím, že mě milovala, ale nedala to najevo a chovala se schválně drzeji a sebevědoměji, než jaká je doopravdy. Toho, kdo na ni měl čas vždycky, si vzala a z firmy odešla na mateřskou. Pro mě úleva, nedrásalo mě vidět ji denně a sledovat, jak se umí ovládat. Nikdy, ale opravdu nikdy pak nedala najevo, že jsme my dva víc než kolegové.
Naše epizoda trvala asi půl roku.
Netuším, zda Ivanka něco tušila. Také se umí držet a nedat nic najevo. Pokud mě podezírala, věděla, že bude lepší mlčet, vždyť se také mohla bát, aby to nebyla pravda. A kdyby mé tajemství vyšlo najevo…
Nevyšlo a já jsem s Ivankou dosud. Monika je pořád na mateřské, někdo v agentuře přišel s tím, že se už nevrátí, protože čeká druhé dítě.
Uf!
Bylo by to pro mne velké pokušení, ale už to nechci. Vím, jak málo stačilo, abych opustil rodinu. Kvůli sexu.
Moje žena bohužel patří k těm, co jsou skutečně frigidní. Některé to prý hrají, aby se vyhnuly sexu, když se jim nechce. Ta moje ne. Vím to, protože jsem u ní nikdy neviděl ten výraz, jaký mívala Monika. Přesto Ivanku miluju a neopustím ji a doufám, že dokážu dostát svému předsevzetí nezkoušet to s jinou ženou. Aspoň ne do té doby, než budou Peťka s Pavlínkou dospělé a i pak se může stát zázrak. Všiml jsem si něčeho, co mi dává naději. V období, kdy jsem, saturovaný Monikou, k manželce „nevysílal,“ se začala aspoň snažit. Vybavuju si, že se mě občas dotkla jinak než nevinně, jednou v ložnici se dokonce ke mně přivinula, aby si pak odtrpěla těch pár minut, jaké nám dvěma stačily – auvajz!
Zrovna tenkrát jsem to nijak neocenil. Napadá mě, že toto by mohla být cesta, jak Ivanku aspoň někdy přimět k touze, dá-li se tomu, co je ochotná pro mě udělat, tak říct. Když si vzpomenu, jaké výčitky jsem při mé jediné nevěře měl, říkám si, že už do toho podruhé nepůjdu, ale já vím, nikdy nemám říkat nikdy.
Sakra!
Sakra, sakra, sakra, proč zrovna já musím milovat ženu, která má všechno, jen to jediné postrádá – touhu a radost ze sexu. Ale kdoví, třeba to tak má hodně chlapů, jen se tím nechlubí. Já aspoň vím, o co přicházím. Sám sobě držím palce, abych dokázal dodržet své předsevzetí nedat se už svést aspoň do doby, než… Už jsem to napsal. Uf.
