Článek
Některé knihy přečtu, pomyslím si, že jsem s nimi strávila příjemný čas, a odložím je. Jiné dočtu a ještě několik dní je mám v hlavě. Ne a ne se jejich tématu zbavit. Naopak, začnu googlit a vyhledávat všechno, co s ním souvisí. Nakonec, kdo jiný má tolik času jako důchodkyně, že?
Kniha, která mi tentokrát nedá spát, se jmenuje Živí a ztracení. Napsala ji Ellen Feldmanová, pro mě dosud neznámá autorka. Podle obálky bych si tenhle titul nejspíš nevybrala. O to větší překvapení mě čekalo uvnitř.
Jen stručně: Millie Mosbachová, původem německá Židovka, ale už americká občanka, se spolu s bratrem Davidem vrací krátce po válce do Berlína. Přijíždějí pomáhat s denacifikací, tedy s odstraňováním nacistického vlivu z německé společnosti. S procesem, který jsme v podobě dekomunizace u nás po listopadu 1989 moc nezvládli. Možná i proto dnes tolik pochybujeme o tom, zda se spravedlnost a osobní odpovědnost u nás vůbec berou vážně.
Pro Millie však návrat do Berlína znamená mnohem víc než pracovní úkol. Vrací se do míst, kde žila do svých třinácti let. Rodičům se podařilo poslat za oceán alespoň dvě starší děti. Nejmladší Sarah i oni sami zahynuli v koncentračním táboře.
Na jedné straně se Millie daří v práci, kvůli níž byla vyslána do Berlína okupovaného vítěznými mocnostmi. Na druhé se jí vracejí vzpomínky na rodinu, o kterou přišla. Na život, který jí byl násilně vzat, a na otázky, na něž se jen těžko hledají odpovědi. Třeba otázky viny a odpuštění.
Ještě jedna kniha mi kdysi nedala pokoj podobným způsobem. Jmenuje se Dáma ve zlatém a její autorkou je Anne-Marie O’Connorová. Také se dočkala filmového zpracování, v němž exceluje Helen Mirrenová po boku mého oblíbence Ryana Reynoldse. Film je skvělý, ale dovolím si podotknout, že kniha je ještě lepší.
Obě knihy, jedna vydaná v roce 2012 a druhá letos, ukazují, kam až může dojít rasová nenávist, když se stane součástí státní politiky. Popisují totalitní systém, v němž se lidský život stává bezcenným a moc zbavuje lidi nejen svobody, ale i základních morálních zábran. Systém, který dovolí, aby se nenávist, pohrdání a bezohlednost staly normou.
Druhá světová válka si vyžádala miliony obětí. Šest milionů z nich byli Židé, systematicky vraždění nacisty a jejich spolupracovníky. Za tímto číslem se skrývají konkrétní lidé, rodiny, osudy a životy, které mohly pokračovat. Právě knihy, jako jsou tyto, nám to připomínají.
Včera jsem si z knihovny vyzvedla další dva tituly. Na jeden z nich, Tajemství vily v Normandii od Clarisse Sabardové, jsem čekala docela dlouho. Jenže jsem ho brzy odložila a vrátím ho nedočtený. Název i anotace ve mně vzbudily jiná očekávání, než jaká kniha naplnila. Není to zkrátka nic pro mě. Ale věřím, že si najde tisíce nadšených čtenářek, které se budou těšit na další díly. Jde totiž o sedmidílnou ságu.
Po Živých a ztracených to prostě nešlo. A tak jsem sáhla po druhé knize, Berlínské zdi od Fredericka Taylora. Ellen Feldmanová při psaní svého románu čerpala mimo jiné i z této knihy a dalších historických pramenů.
Tohle už je něco jiného. Vím, že budu číst a číst. Místy mi možná potečou slzy, jindy se zastavím a budu přemýšlet. Nad tím, proč se nejsme schopni poučit z historie, která nám nabízí tak děsivý přehled toho, čeho všeho jsou lidé schopni, když je vedou autoritářští vůdci toužící po neomezené moci a po vládě bez demokratických pravidel.
A tady se dostávám k otázkám, které mi vrtají hlavou čím dál častěji.
Je to tím, že lidé málo čtou? Že se nezajímají, nechtějí vědět, co se dělo a proč? Nebo je pro ně pohodlnější nechat se vést, než přemýšlet a nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí? Je jim konzum a vidina peněz, které sami často nemají, bližší než svoboda a odpovědnost, jež s sebou demokracie přináší?
Možná je to všechno dohromady. Možná je mnohem snazší uvěřit tomu, kdo slibuje jednoduchá řešení, ukazuje na viníky a tvrdí, že právě on všechno napraví. Zvlášť když člověk nemusí hledat odpovědi v knihách ani si připomínat, jak podobné sliby končily v minulosti.
Nevím. A právě proto čtu dál.
A co vy? Myslíte si, že nás historie může skutečně poučit, nebo si její lekce vždycky znovu a znovu zopakujeme?
