Článek
Uvědomuju si ovšem, kolika lidí se to už netýká. Dokonce by mnozí vrátili zpátky minulý režim. Zajímalo by mě, co by jim na to řekli jejich potomci.
Jejich důvody jsou ryze osobní. V každém případě se jedná o životní úroveň. O pocit finančního zabezpečení a jistoty.
Nedaří se jim. Nejsou chudí, většinou mají domy, ale jak už víme, mnohdy je dům na vsi, postavený za starých časů, nákladnější než dům ve městě.
Ptala jsem se jedné známé, když jsem u ní byla na návštěvě ve vsi, co jí tak vadí na současném režimu. Stále totiž kritizuje. Vzala mě ven a procházely jsme vesnicí. „Tady bylo družstvo, kde jsem pracovala, měla jsem to z domu kousek. Tady byla autobusová zastávka, autobusy jezdily celý den, lidé neměli problém dopravit se do města do práce a zpátky, doprava byla levná. Tady byla samoobsluha, která nám bohatě stačila. Bylo v ní všechno, co jsme potřebovali. Tady byla hospoda, kam jsme chodili na pivo. Teď tu není nic, doprava do města mizerná, každý musí mít auto, ale benzín se stále zdražuje. Autem jezdíme i na nákupy, když tu není žádný krám. Já jsem práci sehnala ve městě, ale musím jezdit autem, muž pracuje jinde, musí mít také auto. Je to nákladné a neekologické. Mám pokračovat?“ řekla.
Chtěla jsem argumentovat svobodou slova, možností vycestovat si, kdy chci, kam chci, říkat si, co chci, číst a poslouchat, co chci, mluvit o svobodném internetu, ale nakonec jsem byla zticha. Ona není člověk, kterého bych přesvědčila. S manželem nečtou. Ze sociálních sítí používají jen facebook a jen kvůli fotkám. Oba se spokojí s tím, co nabízí televize, víc nepotřebují. Do zahraničí nejezdí. Myslím, že nikdy nikde venku nebyli. Hodně však jezdí po republice na pobyty ze Slevomatu, vidím často fotky na facebooku.
Pak jsem se zeptala na důvody kritiky jiné osoby, která by taky raději tam ten režim. Mají dům, auta. Stará auta, starý dům. Na renovace peníze nejsou, co mohou, dělají sami.
Dozvěděla jsem se, že jim tehdy stát přispěl na stavbu domu, že brzy splatili dluhy a že měli práci pár metrů od bydliště. Teď všichni dojíždějí do zaměstnání - každý jinam - autem. Nikdo prý nemá jistotu, že si práci udrží. „Ani jak plánovat větší výdaje, když se stále zdražuje a nikdy se neví, kolik bude stát elektřina, plyn, a potraviny. Jeden týden stojí tolik a další týden víc, za tři měsíce opět víc. Platy nám nerostou zároveň s cenami a i tak máme menší výplaty než je průměrná mzda,“ vyjmenovala své důvody k nespokojenosti.
Zažila rok a půl na pracáku – říká, že to bylo trauma, a že si myslí, že pak jen kvůli tomu dostala rakovinu – „ťuky ťuky,“ je vyléčená. Ještě teď je jí špatně, když si vzpomene, jak nemohla najít práci. Je maturantka, odbornice na něco, co umí málokdo. Když se po roce a půl „chytla“, vydržela tam do důchodu. Nechtějí ji pustit, tak ještě pracuje. V zahraničí ona ani její muž nikdy nebyli. Dvakrát do roka jedou do na wellnes do lázní. „Když to shrnu, měli jsme se líp,“ řekla prostě.
Co jsem mohla namítat? Kdysi dávno jsem si řekla, že budu respektovat ostatní, když chci, aby oni respektovali mě. Nepřemýšlela jsem, že až dojde na věci ideologické, budu si přát si toho bobříka nedávat.
Jen každému povím, že já jsem se měla hůř, a co mi vadilo. Vlastně všechno. Úplně všechno, protože jsem toužila po svobodě. Nenarodila jsem se se stříbrnou lžičkou v puse a smířila se, že nikdy nebudu patřit do toho levelu. Žiju si i tak spokojeně, protože mám svobodu.
Ptám se pořád dokola, kdykoli se setkám s člověkem, který zapomněl, jak jsme tenkrát žili, a vadilo mu to, jak to, že už mu to nevadí. A on mi vysvětluje a vysvětluje a já z toho cítím důraz na konzum.
Jsem prý divná. Beru to, mám je ráda. Mrzí mě, že jsou naštvaní, mrzí mě, že nemají pocit jistoty. Chtějí pryč z EU a NATO. Vysvětluju, že NATO je obranná aliance, ne útočná jako Rusko. Ukazuju čísla, kolik peněz jsme dostali z EU, brzy to bude bilion, a jak se za to opravila náměstí a pořídily čističky vody, opravily školy a školy. „Nejvíc z toho dostanou boháči,“ odbudou mě.
Nejsem politoložka, historička, socioložka, psycholožka ani nikdo, kdo by jim mohl radit. Jsem jen bývalá novinářka, která si váží svobody a možnosti se realizovat. Je to pro mě přednější než všechno ostatní. Podle toho, jak se letos volilo, jsem v menšině.
Zítra budu vzpomínat na to, jak jsme mrzli v ulicích víc jaký týden, jak jsme se skoro všichni radovali, že končí vláda komunistů, jak jsme se těšili na nový život, jak si ho zařídíme…
Já si ho zařídila a jsem spokojená. S výhradami samozřejmě, ale i s vědomím, že jsme byli hodně naivní, když jsme si představovali, že dokážeme vybudovat demokracii, které bychom si vážili, když jsme měli coby národ jen dvacetiletou praxi v celé historii. Jak je však vidět, demokracie v mnoha zemích - skandinávských například - je a může být ten nejlepší z nejhorších režimů, parafrázuji-li po svém Churchilla.
Takže naštěstí máme pořád svobodu – i slova. Můžu o tom psát, diskutovat, můžu kritizovat, můžu se snažit něco dělat, abych pomohla, můžu volit a doufat… Jediné co nemůžu, je přesvědčovat zmíněné nespokojené lidi. To bych musela být politička a dělat vše tak, aby viděli, že na ně myslím. Tohle tedy nechám na příštích vládách, které snad přijdou, až tahle, co nás čeká, skončí. Obávám se, že bych nám to přála, že se na její konec budou těšit i ti, co jí letos dali hlasy.
