Článek
Jak to, že pořád jenom ztrácím, přitom jsem velkorysá?
A vzdělaná. Mám ráda svou práci a mám ráda muže, přesto je opouštím, nebo také oni mě, ačkoli na první pohled nepostrádám onu správnou ženskost. Donedávna to tak opravdu vypadalo. Navíc jsem zrozena v Panně a Venuše na mě dohlíží.
Dřív bylo pravdou, co se o mně povídalo: „Kristýna má štěstí, je krásná, laskavá, chlapi ji jen hýčkají.“
Dřív mi nebylo tolik co teď, i když na své roky rozhodně nevypadám. Jsem subtilní dlouhovláska s jemnými rysy. Umím se trestat negativními myšlenkami o sobě, umím se však na sebe podívat do zrcadla a nebýt pokrytec. Jsem typ žen, které nikdy neměly nouzi o muže. Když jsem učila v jazykovce, většina klientů se do mě zamilovala. Zbytečně, byla jsem vdaná a neměla v plánu manžela klamat. Vdávala jsem se ve dvaceti, ještě jsem neměla ani hotovou školu, ale nemohli jsme bez sebe žít. Jenom moje máti nebyla nadšená z toho, že si chci vzít kluka „z dobré rodiny“. Z Olympu štěstí mě srazila jednou větou: „Nehodíš se k němu, on je jiná třída než ty, to nebude dělat dobrotu.“
„Mami, studuju vysokou, proč bychom si neměli být rovni?“ nechápala jsem.
„Ale my jsme obyčejní, oni ne,“ nedala se.
To ona nás zařadila níž, a taky se podle toho chovala. Podceňovala tátu, protože byl úředník. Neuznávala ani to, že je skvělý hudebník, že ho lidi mají rádi. Máma byla dominantní a táta až moc hodný.
K Matoušovým rodičům vzhlížela, protože pracovali v diplomatických službách. Matouše si oblíbila a svojí sebedůvěrou byl pro ni mužskou autoritou. Matouš mě miloval, to vím, ale…
No, nebyl moc na sex. Je to zvláštní, vědět, že mě miluje, ale do postele se mnou moc nechtěl. Často se mi vyhýbal. V prvotní zamilovanosti se ještě překonával, ale když jsme spolu začali žít, lenost ho většinou přemohla a já strádala.
„Vidíš, že jsem měla pravdu? Nejsi pro něj dost dobrá,“ nedala si máti vzít svoji pravdu, když mě viděla utrápenou, přičemž jsem jí přiznala, že se mnou Matouš nespí. To byl pohled! Máti je vychovaná v katolické rodině, do kostela chodí ale ze zvyku, pokoru a lásku, o které jsem slýchávala, jsem u ní moc nezažila.
Matouše jsem opravdu milovala a byl pro mne také autoritou. Snažila jsem se mít pochopení, a když jsem zjistila jeho nevěru, chtěla jsem mu dát ještě šanci. Naše manželství však přesto doklopýtalo k rozvodu.
Jen jsem dlouho váhala, než jsem se odhodlala přiznat jí, že se nerozvádíme kvůli Matoušovi, ale kvůli mně. Potkala jsem totiž Ríšu. Kde jinde než v mém kurzu angličtiny. Zpočátku jsem na jeho podněty nereagovala, byl jedním z mnoha. Většina žáků, i když šlo o dospělé muže, mě také sváděla. Slušně, ale zřetelně.
Upřímně, nejen mě. Mnoho učitelek v té škole začalo svůj životní románek, některé přetrvávají dosud. Já se s Matoušem sice rozvedla, ale Ríšu jsem si vzít nechtěla. Ani poté, co jsme spolu měli dítě.
Po rozvodu jsem na Matouše nějaký čas ani nepomyslela, protože mě ovládal sexuální život s Ríšou. Po předchozím půstu to bylo něco! V osmadvaceti jsem poprvé poznala spojení, o jakém jsem dosud jen četla nebo si je představovala podle filmů.
Ríša je povoláním ekonom, ale lákal ho management. Chtěl řídit podnik, proto se u nás učil angličtinu. Tak jednoduše se naše osudy spojily. Sbalila jsem si jeden kufřík a následovala ho.
„Nedokážu žít bez sexu jako ty a chci dítě, ty ne, nezlob se, ale musím,“ řekla jsem Matoušovi. Naposledy jsme se objali, oba jsme plakali. Bylo nám to líto, ale ani jeden nedokázal ustoupit tomu druhému. Kdybych nepoznala, jakou moc má vášnivý sex, byla bych s Matoušem dosud.
S Ríšou jsme se odstěhovali ze západních Čech do Brna. Shodou okolností jsem se ve správnou dobu ocitla na správném místě. Dvě kolegyně z prázdninového kurzu zakládaly v Brně jazykovou školu, a tak mě přizvaly. Umím učit, protože mám ráda lidi. Holky to věděly a využily také mé organizační schopnosti. Jedna z nich už byla v jiném stavu, když šla na mateřskou, prodala nám svůj podíl.
„Chci si dítka užít,“ loučila se s námi. Tak jsem se stala jednou ze dvou majitelek jazykovky. Máti se naparovala, pyšná na svou rozvedenou dceru, které nepředpovídala po rozvodu nic dobrého.
Bydleli jsme s Ríšou v garsonce a přáli si domek. V Brně sehnal místo ve vedení známé mezinárodní firmy především díky znalosti angličtiny, v devadesátých letech tu ještě nebylo tolik anglicky mluvících jako nyní. Začal slušně vydělávat, jazykovka prosperovala, a tak jsme si vzali hypotéku a postavili domek. Tak tak jsme se stihli nastěhovat – syn přišel na svět krátce poté. Příjmení dostal po tátovi, jen já jsem se jmenovala jinak.
Tahle převratná událost, narození syna, v mém současném vyprávění málem přebila jinou událost – také převratnou, ale ne v nejlepším slova smyslu. Spolumajitelka jazykovky odešla s manželem do zahraničí a já jsem od ní odkoupila podíl. Stala jsem se jedinou majitelkou. Jedna z mých klientek, jmenovala se Magda, se mi vnutila do přízně a já jí nabídla místo sekretářky, potom tajemnice. Moc šikovné děvče, co chtělo, toho dosáhlo.
Když jsem odcházela na mateřskou dovolenou, svěřila jsem jí školu s důvěrou, že nezklame. Podepsaly jsme smlouvy a já v klidu porodila. Můj klid ovšem skončil, jakmile mi Magda oznámila, že je škola už jen její. Přiznám se, že tady jsem byla nedůsledná. Stavba domu, těhotenství, radostné očekávání kýženého dítěte… Přiznávám, že jsem polevila v ostražitosti a podepsala Magdě svůj ortel, aniž jsem si to uvědomila.
Zadlužila školu, aby ji pak mohla prodat, ale navlékla to tak, že peníze shrábla sama. Prý to bylo „pár korun“. „Beru si je jako plat za tu dobu, co jsem školu řídila,“ oznámila mi chladně.
Je to už dávno, snažila jsem se na to zapomenout, nakonec, Ríša už pracoval ve vedení jiného podniku, vydělával opravdu hodně, měli jsme dům, brzy splacenou hypotéku, hlavně však syna. Nechala jsem se oklamat, řekla si, že už se mi to nestane, a s Magdou se nesoudila. Jak šel čas, dokonce jsem na ni zapomněla. Občas se mě lidé ptali, jak jsem jí takový podraz mohla dovolit a proč se nesoudím.
Možná kdybych se neměla tak dobře, dokázala bych Magdu hnát před soud, ale nic mi nechybělo, nechtěla jsem být nešťastná tím, že se budu zaobírat její zradou a chodit k soudu, najímat si právníka a probírat s ním všechen hnus, vymýšlet, jak ji dostat. Ne, já jsem si chtěla užívat krásného domku, manželství a mateřství.
A sexu. Kdykoli se mi nechtělo, vzpomněla jsem si, jaké to bylo, když mě Matouš odmítal, a nikdy jsem totéž neudělala Ríšovi. A pak – mně se to s ním líbilo. Po fyzické stránce jsme se k sobě hodili snad ze všeho nejvíc.
Ríša je sportovec, ve volném čase běhá, lyžuje, jezdí na kole. Mně koupil koně, dávno jsem po něm toužila. Denní projížďka a péče o něj se mi postaraly o postavu, jakou nemá leckterá trenérka z fitcentra. To se na mně Ríšovi líbilo – ale vím, že oceňoval, jak se umím postarat o dům. Nechal mě, ať ho zařídím, věřil mému vkusu.
Protože dost vydělával, mohla jsem se odvázat a pořizovat solitéry. Ale i tuhle práci jsem jednou dokončila, syn už chodil do školy, nastal čas se zase realizovat. Tehdy jsem si ovšem uvědomila, že mě Magdina zrada přece jen zasáhla. Při pomyšlení, že bych měla jít zase do nějaké jazykovky, se mi udělalo fyzicky špatně.
Co umíš?, zeptala jsem se.
Umím učit, zpívat, skládat hudbu, vžít se do jiných. Vystudovala jsem pedagogiku, angličtinu a hudební výchovu. Nechci už nic zakládat, využiji své znalosti angličtiny i hudební vzdělání, řekla jsem si a vytvořila novou metodu učení angličtiny – zpěvem a rytmem. Nabídla jsem výuku v malých skupinkách.
Starost o dům, o potřeby manžela a syna mi zabírala stejně tolik času jako Ríšovi jeho zaměstnání. Oba jsme končili stejně, já pokračovala ještě večer, kdy jsem mu dělala vrbu a poslouchala, co se děje v podniku. A tak jsem dřív než on pochopila, že nic zdravého a to hlavně ne pro něj.
Snad mě ani nepřekvapilo, když dostal výpověď. Sice odešel s tzv. zlatým padákem, ale ztratil jistotu. Do té doby jsem netušila, jak je pro něj existenční jistota důležitá. Mohli jsme z jeho peněz a úspor žít v klidu ještě mnoho měsíců a možná i pár let, stačilo, aby si našel jakoukoli práci odpovídající jeho vzdělání a praxi, ale ne, on chtěl jedině do managementu a s podobným platem. Neuvědomil si, že už mu není třicet, ale že se blíží padesátka. A že jeho znalost angličtiny už zdaleka nestačí tomu, co předvádějí studenti, vracející se ze studijních pobytů ve světě.
Začal nás doma terorizovat svými obavami a nutil nás nezřízeně šetřit. Tohle jsem ještě dokázala, ale potom začal útočit na mě, že bych mohla vydělávat víc. Ale starost o dům, o dítě, a prakticky i o manžela mě natolik zaměstnávala, že jsem se nemohla víc realizovat. Atmosférou věčné nejistoty a podrážděnosti se z našeho domu vytratila útulnost. Syn byl zaneprázdněný školou, hudebkou, kroužky, doma se jen „otočil“, jak tomu sám říkal. Ríša bloumal po domě, pohazoval věci, které neuklízel, a stále jen telefonoval. Hledal si práci, ale odmítal jakoukoli, která nebyla podobné té, o niž přišel.
Napadlo mě, zda něco ve firmě, odkud ho vyhodili, neprovedl a zda mu třeba nedávají špatné reference, když si pořád stěžoval na nezájem potenciálních zaměstnavatelů, ale za čas jsem to už přestala řešit. Vyslechla jsem si jeho nářky, ale zároveň jsem je hned vypouštěla. Měla jsem svoji práci, on měl pořád dost peněz na účtech, mohli jsme prodat dům, koupit byt, odstěhovat se, začít jinde… Na rozdíl od něj jsem viděla spoustu možností. Bylo těžké pochopit, proč mám žít od rána do večera plná chmur a nedůvěry.
Večery jsme stále zaplňovali sexem. Ještě pořád jsem byla přesvědčená, že mu nesmím nikdy odmítnout, stále jsem si připomínala Matouše. Jenže už dávno nešlo o sex z lásky, byla to spíš technická záležitost.
No nic, hlavně že je rodina v pořádku, mávla jsem rukou, kdykoli se nějaké pochyby dostavily. Až si Ríša najde práci, třeba se vrátí naše pohodové časy, doufala jsem.
Ukázalo se však, že Ríšova angličtina už dávno nemá na místo, po jakém toužil, a tak jsem ho po večerech ještě trénovala z konverzace. Zvykl si na moji ochotu tak, že mě pověřoval stále více úkoly. Psala jsem mu životopis, překládala jej do angličtiny, chodila s ním na pohovory jako jeho tlumočnice
Poslední roky před krizí už to u nás vypadalo jak v sanatoriu s nepřizpůsobivými. Nepořádek, který jsem likvidovala jen já, pohřební nálada, protože Ríša už vzdal snahu najít si jakoukoli práci, synova stálá nepřítomnost doma. Všude jinde bylo vlídněji.
Přesto by mě ani ve snu nenapadlo Ríšu zradit. Když přišel poprvé do mého kurzu Daniel, ani se mi nelíbil jako muž. Ačkoli své klienty nikdy takto nehodnotím, zpětně jsem si uvědomila, že jsem na něm neviděla nic, čím by mě zaujal. Přesto jsme se velmi brzy sblížili. Bylo jasné, že to mezi námi jiskří a brzy se z nás stali se milenci.
Napřed tajní, bylo mi Ríši líto, v situaci, v níž si připadal jako outsider, jsem mu nechtěla ještě přidělávat starosti, ale už mě nebavilo dělat mu doma terapeutku, tajemnici, v podstatě ho litovat. A já ho už jen litovala. Nechtěl přistoupit na žádný můj návrh, jak zachránit naši rodinu. Já jsem byla ochotná odstěhovat se třeba na Šumavu. On ne a ne, trval jen na manažerském postu.
Daniel měl velký byt v centru Brna chalupu v Jeseníkách. Chtěla jsem tam s ním jezdit. Musela jsem s pravdou ven. Napřed jsem se ale přiznala synovi.
Nakonec, i on utíkal z domu, kde kdysi vládla pohoda. Slíbil, že se bude snažit Daniela poznat. Nejlepší příležitost byla jet s ním na chalupu. Tenkrát jsme prožili zase krásný, klidný víkend. Sportovali jsme, smáli se, objímali se, měli radost. Nikdo nežehral na osud, nenegoval každý okamžik nadšení. Ráda jsem zůstávala pozadu na běžkách, jakmile jsem zjistila, že se syn baví s Danielem. Nechala jsem je, ať se poznávají a cítila radost z toho, jak Daniel oceňoval vše, co mu syn o sobě řekl. Tohle mé dítě už málem neznalo, nebýt mě, která se snažila nahrazovat i tátu. Ten poslední dobou mlel svůj kafemlýnek na téma nevděk, hnusný svět, debilní personalisté, vyžadující perfektní angličtinu a opovrhující starými praktiky. Vážně se to už nedalo poslouchat. Teď jsem viděla, jak syn pookřívá, když může mluvit o všem, co ho napadne. Měla jsem dojem, že si rozumějí, a doufala jsem, že snad Daniel, který děti neměl, najde v mém synovi zalíbení, i když bude brzy plnoletý.
Nevěděla jsem, že je Daniel bohatý. Z výuky to nevyplývalo, i když známky se nedaly nerozpoznat. Protože jsem však stále finančně nestrádala, nemohl mě nikdo podezřívat ze zamilovanosti do jeho peněz. Byl to jen takový bonbonek navíc, nakonec, ještě jsem si nestihla odvyknout od kvalitního finančního zázemí. Vydělávala jsem, Ríša žil pořád z úspor.
Paralelní vztahy jsem dlouho vést nedokázala, a tak jsem se Ríšovi přiznala k nevěře. Nevím, co jsem čekala. Možná někde ve skrytu duše jeho sebereflexi, třeba že půjde do sebe. Zpočátku by stačilo, kdyby přestal chodit po domě celý den v pyžamu, nemytý a neoholený. I tak jsem omlouvala sama sebe.
„Nechám toho, když mi slíbíš, že vezmeš jakoukoli práci. Nebo že to tu prodáme a půjdeme jinam. Když koupíme byt mimo Brno, zbude nám na několik let nejistoty,“ snažila jsem se i s trochou humoru přesvědčit ho, ale marně. A tak jsem vsadila vše na jednu kartu a řekla mu, že v případě, kdy odmítá jakékoli ústupky, odcházím od něj. Synovi bylo sedmnáct, mohl se rozhodnout, kde bude žít.
„Zůstanu u táty, mami, neva?“ zeptal se s obavami, co já na to.
„Broučku, samozřejmě že nevadí, však víš, že můžeš přijít s čímkoli a kdykoli. A hlavně, jistě s námi budeš jezdit do Jeseníků?“ řekla jsem.
„Jasně, rád,“ prohlásil a já na jeho rozhodnutí neviděla nic špatně. Nechtěl měnit prostředí.
A tak mě měl najednou Daniel jen pro sebe. A já jeho.
Začali jsme tím, že mi koupil auto. Oblékl mě, vzal na dvě dovolené do dalekých a exotických krajů. Mezitím si Ríša sehnal nejprohnanějšího právníka a oškubali mě na kost. Kde by mě napadlo pídit se po fakturách za stavebniny a koupi zařízení. „Bylo to za moje peníze,“ zdůraznil Ríša.
Tak jsem zase po letech opouštěla to, co jsem si vybudovala, jen s kufrem. Nevadilo mi to, věřila jsem, že s Danielem budu mít všechno, co potřebuju.
No, po materiální stránce jsem to vážně měla. Než se syn rozhodl, že s tátou nemůže žít, protože „táta je děsný depresák a bordelář, mami,“ měla jsem i jeho lásku. Jakmile se chtěl syn nastěhovat za námi, Daniel zpozorněl, ochladl a nabídl mi byt.
Tak jsem souhlasila a se synem se nastěhovala do „dva plus jedna“ na sídlišti. Platil to Daniel. Já jsem si musela shánět prostory v centru Brna pro výuku, protože u Ríši v domě už jsem pracovat nemohla. Nastěhoval si tam novou přítelkyni. Ani mu nevadilo, že od něj syn po pár týdnech odchází.
Tak jsme se s chlapcem zabydlovali, já si zřizovala novou kancelář, dělila čas mezi tím vším a Danielem, kterému jsem se časově podřizovala. Chtěl mě mít jen pro sebe.
„Představoval jsem si s tvým synem spíš víkendy,“ řekl jednou. Nemohla jsem nerozeznat osten výčitky, ale snažila jsem se nemyslet na to.
„Myslel jsem, že na mě budeš mít víc času,“ zaútočil příště, když jsem mu nedokázala vysvětlit, že musím pracovat a také se věnovat synovi, který měl před maturitou. Nechtěla jsem ho odbývat, měla jsem představu, že mu vynahradím životní změnu, o jakou jsem se mu vlastně postarala.
Jednou jsme zase měli před sebou víkend v Jeseníkách, jen já a Daniel. Syn jel se školou na dva dny do Vídně.
Těšila jsem se, že si to s Danielem zase užijeme jako dřív, jenže on na mě skoro nepromluvil. Mlčel v autě, mlčel na chalupě. Připadala jsem si tam hodně nekomfortně, bylo to jeho a ne moje prostředí.
Marně jsem se vyptávala, co se stalo. Mlčel, nemluvil, utrhoval se.
Tohle nemám zapotřebí, napadlo mě. „Jestli se mnou nechceš být, stačí říct,“ nedalo mi to.
„Co pořád máš? Prostě nemám náladu, potřebuju jen tak vegetit, týden byl náročný,“ odfrkl.
Jiné týdny byly stejně náročné, byla jsem jeho lektorka, věděla jsem, jaký má život, i pracovní. Co se změnilo, že mu to najednou připadá tak neúnosné?, napadlo mě.
„A co já?“ zeptala jsem se lakonicky.
„Můžeš taky.“
Napadlo mě, že smutnit si sama můžu i doma. Už jsem se tam necítila dobře a nelíbilo se mi jeho chování. Šla jsem si lehnout a snažila se usnout, ale nešlo to.
Vstala jsem a sešla dolů do velké místnosti, kde si Daniel hověl v křesle u krbu. „Mohl bys mě odvézt do Brna?“ zeptala jsem se.
Neřekl ani slovo, zvedl se, oblékl se a pokynem ukázal ke dveřím. Tak jsem se oblékla i já, vzala svoji kabelu a nasedla. Nepromluvili jsme jediné slovo.
V Brně jsem vystoupila a přes knedlík v krku nebyla schopná se s ním loučit. Nechala jsem ho odjet. Doma jsem padla na postel a proplakala noc.
Ráno jsem měla jasno. Vrátím mu byt, auto a začnu znovu, zase od začátku, poručila jsem si, protože jedině to mi přišlo vůči sobě samé úctyhodné. A také jsem to udělala. Daniel se nestačil divit, ale nijak zvlášť to neprožíval. Mezi námi byl konec, to jsme věděli oba. Já na rozdíl od něj jsem však stála úplně, ale úplně sama na startovní čáře a začínala potřetí v životě od nuly.
Během roku jsem se pracovně pořádně rozjela a pracuji i o víkendech. Moje ojeté autíčko, které jsem si koupila poté, co si Daniel bez mrknutí oka vzal to, jež mi koupil, zaplať Pán Bůh, jezdí a doveze mě všude, kam potřebuji. Na mé workshopy, pořádané na různých místech v republice, na výlety i za koníčkem, kterého jsem ustájila kousek za městem. Čas s ním je zatím to nejkrásnější, co ve volném čase prožívám, pominu-li samozřejmě radost ze syna a s ním.
Přes to všechno, že jsem se zase dokázala postavit na nohy, navzdory matčině strachu a výčitkám, jak jsem si podělala život, prožívám čas od času pochybnosti a smutek.
Za tři roky mi bude padesát a já nemám nic než svou práci, syna, koně.
