Článek
Tento dramatik, esejista, disident a lidskoprávní aktivista se stal mezinárodně uznávaným symbolem odporu proti totalitě a nenásilného přechodu k demokracii. Jeho životní příběh je fascinujícím dramatem o moci a bezmoci, o odvaze postavit se zlu a o síle slova a morálních principů v politice.
Z buržoazní rodiny „třídním nepřítelem“
Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze do jedné z nejvýznamnějších pražských podnikatelských a intelektuálních rodin. Jeho dědeček postavil palác Lucerna, otec byl stavitelem a majitelem Barrandovských teras. Tento „buržoazní původ“ se mu však po komunistickém převratu v roce 1948 stal celoživotním stigmatem.
Komunistický režim mu znemožnil studium na gymnáziu a jakékoliv humanitní vysoké škole. Havel se tak vyučil chemickým laborantem a gymnázium vystudoval večerně. Přestože se toužil věnovat divadlu a literatuře, dveře na AMU pro něj zůstaly zavřené. Nakonec se mu podařilo dálkově vystudovat ekonomii na ČVUT.
Jeho láska k divadlu ho však neopustila. V 60. letech, v období politického tání, začal pracovat jako kulisák a později jako dramaturg a dramatik v Divadle Na zábradlí. Právě zde uvedl své první absurdní hry, jako jsou Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965), v nichž s ironií a břitkým intelektem kritizoval odlidštěnou byrokratickou mašinerii komunistického režimu.
Disident proti své vůli: Od Charty 77 k vězení
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné normalizaci se Havel stal jednou z nejvýraznějších tváří československého disentu. Bylo mu zakázáno publikovat a jeho hry zmizely z jevišť. To ho ale nezastavilo.
Stal se jedním z iniciátorů a prvních mluvčích Charty 77, neformální občanské iniciativy, která kritizovala nedodržování lidských a občanských práv v Československu, k nimž se země zavázala podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách.
Za své postoje byl neustále sledován Státní bezpečností (StB), opakovaně zadržován a nakonec i vězněn. Celkově strávil v komunistických žalářích téměř pět let. Zkušenosti z vězení reflektoval ve svých slavných Dopisech Olze, intimních filozofických esejích adresovaných jeho první ženě Olze Havlové, které se staly jedním z klíčových děl českého disentu.
Jeho nejznámějším politickým esejem z této doby je Moc bezmocných (1978), v němž analyzoval podstatu „post-totalitního“ režimu. Formuloval zde myšlenku, že i jediný člověk, který se rozhodne „žít v pravdě“ a odmítne se podílet na lži režimu (jako zelinář, který si do výlohy nevyvěsí heslo "Proletáři všech zemí, spojte se!"), může narušit zdánlivě monolitickou strukturu moci.
Revoluce a Hrad: Dramatik prezidentem
Když v listopadu 1989 propukla Sametová revoluce, Václav Havel se přirozeně stal její vůdčí osobností. Z pozice mluvčího nově vzniklého Občanského fóra vedl jednání s komunistickou mocí, která nakonec vedla k jejímu pádu.
Dne 29. prosince 1989 byl Federálním shromážděním jednomyslně zvolen prezidentem Československa. Tento okamžik, kdy se bývalý politický vězeň stal hlavou státu, který ho pronásledoval, se stal silným symbolem vítězství svobody.
Jako prezident se zasloužil o rychlý návrat země do společenství demokratických států. Československo pod jeho vedením vystoupilo z Varšavské smlouvy a vstoupilo do Rady Evropy. Havel se stal mezinárodní morální autoritou a jeho projevy v zahraničí, například v Kongresu USA, měly obrovský ohlas.
Jeho první prezidentské období však bylo poznamenáno rostoucími spory mezi českými a slovenskými politiky, které nakonec vyústily v rozdělení Československa. Havel byl proti rozpadu federace a na protest proti tomuto vývoji v červenci 1992 abdikoval.
Po vzniku samostatné České republiky byl v lednu 1993 zvolen jejím prvním prezidentem a tuto funkci zastával až do roku 2003. Jeho druhým velkým cílem bylo začlenění země do západních struktur, což se podařilo vstupem České republiky do NATO v roce 1999 a přípravou na vstup do Evropské unie v roce 2004.
Zajímavosti a lidský rozměr
- Láska k hudbě: Byl velkým fanouškem rockové hudby, zejména kapel The Velvet Underground a The Plastic People of the Universe. Po svém zvolení pozval do Prahy Franka Zappu a jmenoval ho "zvláštním velvyslancem pro obchod, kulturu a turismus". Přátelil se také s Lou Reedem.
- Krátké kalhoty: Při své první prezidentské inauguraci v roce 1989 měl viditelně krátké kalhoty. Nešlo o módní výstřelek, ale o nedopatření – kalhoty se mu při chůzi po schodech jednoduše povytáhly. Tento moment se stal úsměvným symbolem jeho nástupu do funkce.
- Srdce na Hradě: Nechal zhasnout rudou hvězdu nad Pražským hradem a nahradil ji nasvíceným obřím neonovým srdcem od výtvarníka Jiřího Davida, které mělo symbolizovat lásku a pravdu.
- Tragédie a nová láska: V roce 1996 zemřela jeho milovaná žena Olga, která byla po jeho boku v nejtěžších dobách a stala se respektovanou první dámou. Její smrt Havla hluboce zasáhla. O rok později se oženil s populární herečkou Dagmar Veškrnovou.
- Boj se zdravím: Byl vášnivým kuřákem, což se podepsalo na jeho zdraví. V roce 1996 mu byl kvůli zhoubnému nádoru odebrán kus plíce a celý život bojoval s chronickými záněty dýchacích cest.
Odkaz a „nepolitická politika“
Václav Havel zemřel 18. prosince 2011 na své chalupě na Hrádečku. Jeho odkaz však žije dál. Do politiky vnesl jedinečný étos – koncept „nepolitické politiky“, který zdůrazňoval význam morálky, občanské odpovědnosti, slušnosti a pravdy v protikladu k pouhému mocenskému pragmatismu.
Jeho slavné heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ se stalo mottem Sametové revoluce a dodnes rezonuje jako výzva k tomu, aby se společnost nikdy nevzdávala svých ideálů. Ačkoliv byl za svůj idealismus často kritizován, jeho životní příběh je trvalou inspirací a důkazem, že i jednotlivec s pevnými morálními zásadami může změnit svět.
