Článek
Jeho otec, lord Randolph Churchill, byl charismatický, avšak prchlivý politik, a jeho matka, krásná americká dědička Jennie Jerome, byla hvězdou londýnské společnosti. Vztah s rodiči byl však chladný a formální; malý Winston nacházel útěchu a lásku především u své chůvy, paní Everestové.
Jako chlapec nebyl premiantem. Ve škole, zejména na prestižní Harrow School, byl považován za vzpurného a nepříliš nadaného žáka. Měl odpor k latině a matematice, ale exceloval v tom, co ho bavilo: v angličtině, historii a šermu. Jeho akademické neúspěchy mu znemožnily studium na univerzitě, a tak zamířil na Královskou vojenskou akademii v Sandhurstu, kde se konečně našel. V prostředí plném disciplíny a strategie se z průměrného studenta stal jeden z nejlepších kadetů.
Dobrodruh a válečný zpravodaj
Po absolvování Sandhurstu toužil mladý Churchill po dobrodružství a slávě. V éře, kdy se britské impérium rozprostíralo po celém světě, byla válka nejrychlejší cestou k uznání. Jako důstojník a zároveň jako válečný dopisovatel se účastnil konfliktů na třech kontinentech. Bojoval na Kubě, v Indii a především v Súdánu, kde se zúčastnil jedné z posledních velkých jezdeckých bitev britské armády u Omdurmánu.
Jeho nejslavnější dobrodružství však přišlo během druhé búrské války v Jižní Africe. Byl zajat Búry poté, co se jeho obrněný vlak dostal do léčky. Jeho následný útěk ze zajateckého tábora v Pretorii, kdy překonal téměř 500 kilometrů nepřátelským územím až do bezpečí portugalského Mosambiku, z něj přes noc udělal národního hrdinu.
Vstup do politiky a první světová válka
S pověstí hrdiny se v roce 1900 snadno dostal do parlamentu jako člen Konzervativní strany. Brzy však ukázal svou nekonvenční a nezávislou povahu. V roce 1904, v gestu, které bylo v té době neslýchané, přeběhl k opozičním liberálům, protože nesouhlasil s konzervativní politikou volného obchodu.
Jako liberál rychle stoupal. Stal se ministrem obchodu a později ministrem vnitra, kde prosazoval sociální reformy. Jeho ambice ho však táhly k velkým strategickým úkolům. V roce 1911 se stal prvním lordem admirality, tedy ministrem námořnictva. S blížící se první světovou válkou modernizoval britskou flotilu a připravil ji na nevyhnutelný střet s Německem.
Válka však přinesla i jeho největší selhání. V roce 1915 prosadil katastrofální vylodění u Gallipoli v Turecku, které mělo vyřadit Osmanskou říši z války. Operace skončila obrovskými ztrátami na životech a stala se černou skvrnou na jeho kariéře. Churchill byl donucen rezignovat. Zničený, ale nezlomený, odjel na západní frontu, kde ve Flandrech velel praporu jako podplukovník a zažil hrůzy zákopové války na vlastní kůži.
Léta v pustině
Po válce se vrátil do vlády, ale ve 30. letech se ocitl v politické izolaci. Jeho názory byly považovány za zastaralé. Kritizoval politiku ústupků (appeasementu) vůči Adolfu Hitlerovi a varoval před rostoucí hrozbou nacistického Německa. Zatímco premiér Neville Chamberlain mával v ruce Mnichovskou dohodou jako zárukou „míru pro naši dobu“, Churchill byl osamoceným hlasem volajícím po zbrojení a odporu.
Tato „léta v pustině“ trávil na svém venkovském sídle Chartwell, kde psal, maloval a budoval zdi. Přestože byl mimo mocenské centrum, jeho projevy v parlamentu byly plné ohně a jasnozřivosti. Historie mu dala brzy za pravdu.
Nejtemnější hodina a triumf
Když v září 1939 Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka, Churchill byl okamžitě povolán zpět do vlády jako první lord admirality. Když na jaře 1940 Hitlerova vojska drtila Evropu a britská pozice se zdála beznadějná, Chamberlain rezignoval. Dne 10. května 1940 se Winston Churchill stal ministerským předsedou.
V momentě, kdy se zdálo, že je vše ztraceno, se Churchill stal ztělesněním britského odporu. Jeho projevy nebyly jen slova; byly to zbraně, které burcovaly národ a celý svobodný svět. Své vládě neslíbil nic než „krev, dřinu, slzy a pot“. Po pádu Francie a evakuaci britských vojsk z Dunkerque pronesl svůj slavný projev: „Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích a v ulicích, budeme bojovat v kopcích; nikdy se nevzdáme.“
Během bitvy o Británii, kdy se osamocené Spojené království bránilo masivním náletům Luftwaffe, inspiroval národ svým odhodláním a vzdorem, symbolizovaným všudypřítomným doutníkem a gestem „V“ jako vítězství. Navázal klíčové spojenectví s americkým prezidentem Franklinem D. Rooseveltem a po napadení Sovětského svazu i s Josifem Stalinem. Společně vytvořili „Velkou trojku“, která nakonec dovedla Spojence k vítězství.
Poválečný svět a poslední léta
Paradoxně, jen několik týdnů po vítězství v Evropě v roce 1945, prohrál Churchill a jeho Konzervativní strana volby. Britové, unavení válkou, toužili po sociálních změnách, které slibovala Labouristická strana. Churchill se stal vůdcem opozice. V roce 1946 pronesl ve Fultonu v USA další slavný projev, v němž varoval před „železnou oponou“, která se spustila napříč Evropou, a definoval tak začátek studené války.
V roce 1951 se ve věku 76 let vrátil do čela vlády. Jeho druhé funkční období již nebylo tak dramatické. Potýkal se se zdravotními problémy, včetně několika záchvatů mrtvice, a snažil se udržet vliv Británie ve světě, kde dominovaly dvě nové supervelmoci – USA a SSSR.
V roce 1953 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za své monumentální historické dílo, zejména za šestisvazkové paměti Druhá světová válka. V roce 1955 definitivně odešel z politiky.
Winston Churchill zemřel 24. ledna 1965 ve věku 90 let. Byl mu uspořádán velkolepý státní pohřeb, největší v historii země, kterého se zúčastnili státníci z celého světa.
Jeho odkaz je komplexní. Byl imperialistou staré školy, ale zároveň zachráncem svobody a demokracie. Byl tvrdohlavý, často arogantní, ale také neuvěřitelně statečný a geniální stratég a řečník. Byl malířem, spisovatelem, historikem, vojákem a především vůdcem, který se objevil v okamžiku, kdy ho jeho národ a svět potřebovali nejvíce. Jeho život je příběhem o nezdolné vůli, o pádech a velkolepých návratech a o síle slov v nejtemnějších hodinách lidstva.
