Článek
Když jsem se poprvé rozhodoval, jestli přijmu práci letušáka v Dubaji, představoval jsem si hlavně cestování, zajímavé destinace, slušný plat a život, který bude vypadat úplně jinak než moje dosavadní každodenní rutina. Práce v Perském zálivu mi připadala jako příležitost, která se neodmítá. Člověk mohl poznat svět, pracovat v mezinárodním prostředí a zároveň získat zkušenosti, které by mu běžné zaměstnání doma jen těžko nabídlo.
O pracovních podmínkách jsem si samozřejmě něco přečetl, ale přiznávám, že jsem se nejvíc zajímal o plat, ubytování, benefity a možnosti cestování. Pravidla týkající se vzhledu a každodenní disciplíny jsem považoval za něco, co se dá snadno zvládnout. Vždyť jsem muž. Nemusím řešit make-up, rtěnku, složitý účes ani boty na podpatku. Co by na tom mohlo být tak náročného?
Právě tahle představa mě později rozesmívala. Ne proto, že by muži měli stejné povinnosti jako ženy v každém jednotlivém detailu, ale proto, že jsem si tehdy vůbec neuvědomoval, jak důsledně mohou letecké společnosti přistupovat k celkovému vzhledu a vystupování svých zaměstnanců.
Už samotný nábor mi ukázal, že dostat se k aerolince v Perském zálivu není jen otázka toho, jestli umíte anglicky a dokážete se na lidi usmívat. Člověk musí splňovat požadavky na komunikaci, vystupování, zdravotní způsobilost a další podmínky konkrétní společnosti. Důležitá je schopnost pracovat v týmu, zachovat klid pod tlakem a zvládat situace, které se nedají vždycky předvídat.
Já jsem se soustředil především na to, abych působil sebejistě a odpovídal tomu, co se ode mě očekávalo. Přesto mě překvapilo, kolik pozornosti se věnovalo detailům. Člověk si najednou uvědomil, že nestačí mít správné odpovědi a příjemné vystupování. Musí také působit upraveně a profesionálně.
Když jsem pak viděl, jak se na práci připravují moje ženské kolegyně, připadalo mi, že mají před odchodem do služby mnohem víc práce. Některé si pečlivě upravovaly vlasy, kontrolovaly make-up a řešily, jestli všechno odpovídá požadavkům. Pokud jejich uniforma zahrnovala podpatky, musely počítat i s tím, že v nich stráví podstatnou část pracovního dne. Já si zatím upravil vlasy, oholil se podle požadavků své pozice, oblékl uniformu a zkontroloval, jestli mi správně sedí.
V duchu jsem si říkal, že jsem na tom mnohem lépe. Moje příprava byla jednodušší a nemusel jsem přemýšlet nad tolika kosmetickými detaily. V některých ohledech to tak skutečně bylo. Jenže jsem si postupně uvědomil, že kratší příprava před zrcadlem neznamená, že mám automaticky volnější pravidla.
U mužů se například mohl klást důraz na konkrétní podobu účesu, upravenost obličeje, případná pravidla pro vousy, čistotu uniformy a celkové vystupování. Požadavky se samozřejmě liší podle aerolinky a pracovní pozice. Někde jsou pravidla přísnější, jinde existuje větší prostor pro osobní styl. V každém případě ale platí, že člověk nemůže jednoduše přijít do služby tak, jak se mu zrovna chce.
Brzy jsem pochopil, že uniforma není oblečení, které si ráno náhodně vyberete ze skříně. Je to součást pracovní role a zaměstnavatel má jasnou představu o tom, jak má jeho personál působit. Košile musí být čistá, sako upravené, boty v odpovídajícím stavu a celkový vzhled musí odpovídat stanoveným pravidlům. I drobnosti, které bych v běžném životě vůbec neřešil, najednou získaly význam.
Jednou z věcí, na které jsem si musel zvyknout, byla pravidelná kontrola vlastního vzhledu. Před odchodem z pokoje jsem se automaticky podíval do zrcadla, zkontroloval uniformu a ujistil se, že nic nepůsobí nedbale. Později jsem podobné věci dělal úplně automaticky. Člověk se přizpůsobí rychleji, než čeká, zvlášť když ví, že jeho práce zahrnuje každodenní kontakt s velkým množstvím lidí.
Ještě větším překvapením pro mě ale byla disciplína mimo samotný vzhled. Před nástupem jsem měl pocit, že nejdůležitější bude zvládnout bezpečnostní postupy a naučit se správně komunikovat s cestujícími. To samozřejmě důležité bylo, ale stejně podstatná byla dochvilnost, schopnost dodržovat pokyny a respektovat pracovní hierarchii.
V letectví se nedá všechno řešit stylem, že člověk přijde o deset minut později a nějak to dožene. Rozvrhy jsou naplánované, na jednotlivé úkoly navazují další činnosti a zpoždění jednoho člena personálu může komplikovat práci ostatním. Pokud navíc pracujete v mezinárodním prostředí, kde se střídají různé směny a dlouhé lety, musíte být schopní organizovat si čas mnohem důsledněji než dřív.
Některé dny jsem vstával v době, kdy většina mých známých ještě dávno spala. Jindy jsem se vracel unavený po dlouhém letu a měl pocit, že bych nejraději celý den nevylezl z postele. Jenže pracovní povinnosti se neřídí tím, jestli se vám zrovna dobře spalo. Musíte se připravit, dorazit včas a být schopný fungovat jako součást týmu.
V takových chvílích mi začalo docházet, že vzhled je vlastně jen jedna část celé disciplíny. Můžete mít dokonale upravené vlasy a bezchybnou uniformu, ale pokud nedokážete dodržovat pravidla, komunikovat s kolegy nebo zvládat stres, příliš vám to nepomůže.
Srovnávání s ženskými kolegyněmi pro mě bylo zajímavé také z jiného důvodu. Zvenčí se může zdát, že ženy mají v letectví mnohem přísnější požadavky na vzhled než muži. A v některých konkrétních věcech to tak opravdu může být. Líčení, účesy, případné podpatky nebo různé varianty uniformy mohou představovat další povinnosti, které muži řešit nemusí.
Jenže z toho automaticky nevyplývá, že mužský člen palubního personálu má snadnou práci. I od něj se očekává reprezentativní vzhled, profesionalita a dodržování pravidel. Rozdíl spočívá v konkrétních požadavcích, nikoli v tom, že by jedna skupina mohla všechno ignorovat a druhá musela poslouchat.
S kolegyněmi jsme o tom občas mluvili. Někdy jsme se navzájem škádlili, kdo má před směnou více práce a kdo může být připravený rychleji. Já si dělal legraci, že zatímco ony ještě kontrolují poslední detaily líčení, já už jsem připravený odejít. Ony mi zase připomínaly, že bych měl být rád, že nemusím řešit některé věci, které jsou pro ně každodenní rutinou.
V takových rozhovorech byla samozřejmě nadsázka, ale zároveň v nich bylo něco pravdivého. Každý jsme měli jiné požadavky a každý jsme si zvykali na jiný způsob přípravy. Nemělo smysl předstírat, že jsme na tom úplně stejně. Stejně tak ale nebylo fér tvrdit, že muži mají všechno jednodušší jen proto, že nenosí make-up.
Postupně jsem si také začal více všímat toho, jak velkou roli hraje vystupování před cestujícími. Když jste v uniformě, lidé od vás často očekávají určitou míru sebejistoty a autority. Chtějí vědět, že jim dokážete poradit, že víte, co děláte, a že si poradíte i v nepříjemné situaci. Někdy stačí několik vět, abyste cestujícího uklidnili. Jindy musíte zachovat klid, i když se někdo chová nepříjemně nebo na vás přenáší vlastní frustraci.
Ani tady jsem neměl pocit, že bych jako muž mohl jednoduše vypnout profesionalitu a dělat si věci po svém. Naopak. Pokud člověk působí příliš ležérně, může to u některých cestujících vyvolat dojem, že svou práci nebere vážně. Pokud je naopak příliš strohý, může působit nepřístupně. Najít správnou rovnováhu mezi přátelskostí a profesionálním odstupem je dovednost, kterou jsem se musel postupně učit.
Zajímavé byly také reakce lidí mimo práci. Když jsem někomu řekl, že pracuji jako letušák v Dubaji, často následovala otázka, jestli je to opravdu tak skvělé, jak to vypadá. Někteří si představovali luxusní hotely, exotické destinace a život bez běžných starostí. Jiní se hned ptali, jestli máme přísná pravidla pro vzhled a jestli si můžeme nosit, co chceme.
Vysvětlovat, že realita je složitější, mě časem přestalo bavit. Ano, měl jsem možnost cestovat a poznávat místa, která bych jinak možná nenavštívil. Ano, práce mi přinesla zkušenosti a příležitosti, za které jsem byl vděčný. Ale zároveň šlo o zaměstnání s vysokými nároky na spolehlivost, časovou flexibilitu a pracovní disciplínu. A tyto požadavky se neztrácely jen proto, že jsem měl na sobě elegantní uniformu.
Nejvíc mě nakonec překvapilo, jak moc se pracovní režim promítl i do mého soukromého života. Když máte nepravidelné směny, někdy dlouhé lety a odpočinek rozdělený do různých částí týdne, musíte se naučit plánovat jinak. Kamarádi se domlouvají na večeři v pátek večer, ale vy můžete být právě na druhé straně světa. Rodina očekává, že se zastavíte o víkendu, jenže vy máte službu nebo se potřebujete vyspat po návratu.
Tohle žádná dokonale vyžehlená košile nevyřeší. A právě tady jsem pochopil, že práce letušáka není jen o tom, jak člověk vypadá, když vstoupí do kabiny. Je také o tom, kolik energie musí věnovat tomu, aby zvládl všechny požadavky a zároveň si udržel nějaký vlastní život.
Když se dnes ohlédnu zpátky, musím uznat, že jsem měl v některých ohledech pravdu. Jako muž jsem nemusel řešit líčení ani některé další požadavky, které se mohou týkat ženského personálu. Moje ranní příprava bývala jednodušší a v tomto směru jsem měl výhodu, kterou bych neměl důvod popírat.
Zároveň jsem ale podcenil, jak důsledně se přistupuje k celkovému vzhledu, uniformě, dochvilnosti a chování. Myslel jsem si, že největší rozdíl mezi mužem a ženou bude v tom, co si kdo ráno oblékne. Nakonec jsem zjistil, že mnohem důležitější je schopnost přijmout pravidla, pracovat pod tlakem a každý den plnit stejné profesní povinnosti bez ohledu na to, jakou uniformu nosíte.
Práce v Dubaji mi tak změnila pohled nejen na letectví, ale i na představu, co znamená mít jednoduché zaměstnání. Zvenčí můžete vidět upraveného muže v elegantním obleku, který se usmívá na cestující a létá po světě. Nevidíte ale přípravu před směnou, kontroly, únavu ani všechny situace, ve kterých musí zůstat profesionální.
A jestli bych do toho šel znovu? Pravděpodobně ano, protože mi tato práce dala zkušenosti, které bych jinde získával jen těžko. Dnes bych do ní ale vstupoval s mnohem realističtějšími představami. Už bych si nemyslel, že jako muž budu mít automaticky volnější pravidla. Věděl bych, že některé věci pro mě budou jednodušší, jiné náročnější a že nakonec stejně rozhodne především to, jak dobře dokážu svou práci dělat.
Protože uniforma může na první pohled působit jako symbol luxusu, ale ve skutečnosti je především symbolem odpovědnosti. A tu za vás žádné pohlaví nevezme.
