Článek
Jednoho dne se zjistilo, že je sucho.
Nebyl to objev nijak převratný. Nepršelo, potoky vysychaly, do Orlíku teklo čím dál méně vody a každý, kdo měl oči, mohl pozorovat, že břeh je každý týden o kus dál.
Jenom na vodohospodářství se věci nemohou posuzovat podle toho, co člověk vidí. Od toho jsou předpisy.
„Kolik nám tam teče?“ zeptal se pan rada.
„Málo.“
„A kolik vypouštíme?“
„Čtyřicet kubíků za sekundu.“
„A teče tam čtyřicet?“
„Ne.“
„Tak je všechno v pořádku,“ řekl pan rada. „Dodržujeme předpis.“
A tím byla věc po úřední stránce vyřízena.
Princip je totiž pozoruhodně jednoduchý. Když do přehrady přitéká méně vody, než z ní odtéká, hladina klesá. To je takový nepříjemný fyzikální zákon, který zatím, pokud vím, nebyl novelizován ani českým parlamentem, ani Evropskou komisí.
V profilu Vrané má Vltavská kaskáda zajišťovat minimální průtok kolem čtyřiceti kubíků za sekundu. To číslo samozřejmě nějaký smysl má. Voda je potřeba pod přehradami pro řeku, život v ní, odběry a další účely. Problém nastane ve chvíli, kdy příroda odmítne spolupracovat s předpisem.
Letos odmítla velmi důkladně.
Do Orlíku přitéká mimořádně málo vody, hladina spadla o mnoho metrů a zásobní prostor se začal povážlivě vyprazdňovat. Člověk by tedy řekl, že když přitéká mimořádně málo vody, začne se také mimořádně málo vypouštět.
Člověk by toho ovšem napovídal .....
A tak se pokračovalo v nadlepšování průtoku.
„Pane inženýre, přitéká nám dvacet a máme pouštět čtyřicet.“
„Tak pouštějte čtyřicet.“
„Ale potom bude vody méně.“
„Samozřejmě. Proto se tomu říká vodní hospodářství.“
„A co když budeme takhle pokračovat?“
Pan inženýr se podíval do tabulky.
„Potom jí bude ještě méně.“
„A potom?“
„Ještě méně.“
„Až nebude žádná?“
Pan inženýr se zamračil.
„Prosím vás, nedramatizujte. Tak daleko tabulka nesahá.“
Do hovoru se vložil mladší úředník, který byl na oddělení teprve krátce, a proto se ještě dopouštěl otázek.
„A proč se vlastně nezeptáme hydrologů?“
V místnosti nastalo ticho.
Pan rada zvedl oči od papírů.
„Koho?“
„Hydrologů. Nebo ČHMÚ. Ti přece sledují, kolik vody v povodí je, kolik jí přitéká, kolik naprší a dokážou aspoň přibližně říct, co nás čeká.“
Pan rada se na něj dlouze zadíval.
„Mladý muži, oni nám to samozřejmě říkají.“
„A co říkají?“
„Že je sucho.“
„A co bude dál?“
„Že pravděpodobně bude dál sucho.“
„A že moc vody nepřiteče?“
„Tak nějak.“
Mladý úředník se zaradoval.
„Tak proč se podle toho nezařídíme?“
Pan rada si sundal brýle.
„Protože oni dělají předpověď.“
„No právě.“
„A my máme předpis.“
„Ale ta předpověď je o vodě.“
„Ano.“
„A předpis je taky o vodě.“
„Správně.“
„Tak proč má větší slovo předpis?“
Pan rada se usmál způsobem, jakým se dospělí lidé usmívají na dítě, které ještě nepochopilo stát.
„Protože předpověď se může změnit.“
„A předpis ne?“
„Předpis se samozřejmě také může změnit.“
„Tak ho změňme.“
Pan rada zvážněl.
„Tak rychle zase ne.“
Potom vytáhl ze skříně tlustý šanon.
„Tento systém,“ pravil slavnostně, „vznikal řadu let.“
„A funguje?“
„To není předmětem dnešní porady.“
Mladík se nevzdával.
„Ale jestli nám hydrologové několik týdnů říkají, že voda nepřijde…“
„Od toho jsou hydrologové.“
„Od čeho?“
„Aby nám říkali, že voda nepřijde.“
„A my jsme od čeho?“
„Abychom postupovali podle předpisu.“
„I když voda nepřijde?“
„Zejména tehdy. Kdyby bylo vody dost, nebylo by přece co řešit.“
Mladík se ještě jednou podíval z okna směrem k řece.
„A jak je ten předpis starý?“
Pan rada pohladil šanon.
„Dost starý na to, aby měl zkušenosti.“
„Se současným suchem?“
„To ne.“
„S dnešním klimatem?“
„Také ne.“
„Tak s čím má zkušenosti?“
Pan rada chvíli přemýšlel.
„S dodržováním předpisu.“
A mladému úředníkovi bylo doporučeno, aby se napříště držel své pracovní náplně.
Nutno dodat, že tentokrát nelze všechno svést na ČEZ, ačkoliv majíc stejné možnosti se ohradit, že je sucho, nečiní tak - neboť zvuk točící turbíny je jim milejší zvuku vodovodního kohoutku a koupajícího se výrostka. Člověka při pohledu na vodní elektrárnu přirozeně napadne, že někde bude hranice. Ale ouha!!!
Elektrárny na Vltavské kaskádě se musí řídit pravidly manipulace. ČEZ tedy není jakýsi čert v elektrárně, který by večer otočil kohoutem, protože elektřina zrovna zdražila.
Máme zde něco mnohem krásnějšího.
Systém.
Povodí manipuluje podle pravidel. Elektrárna pustí přes turbínu vodu, kterou má pustit. Hydrologové měří a předpovídají. Úřad schválil řád, protože od toho je úřad.
A voda mezitím mizí, protože na rozdíl od správního aparátu neumí číst.
Nejkrásnější na celém systému je ovšem skutečnost, že pravidla nejsou seslána z nebes. Zákon zná mimořádné manipulace a při skutečném nedostatku vody existují možnosti, jak režim změnit.
Čtyřicet kubíků tedy není přírodní konstanta podobná rychlosti světla ani číslo, které Mojžíš přinesl z hory vytesané do kamenné desky.
Je to rozhodnutí lidí.
A právě zde podle mě začíná otázka, kterou bychom si měli položit.
Nikoli zda máme řeku pod přehradou nechat vyschnout. To by byla stejná hloupost z opačné strany.
Otázka zní, zda má být při mimořádném suchu pořád správnou odpovědí stejné číslo jako v normálním roce. A zda by prognóza lidí, kteří se profesionálně zabývají tím, kolik vody přitéká a pravděpodobně přiteče jako hydrologové a meteorologové, neměla mít při řízení zásob vody větší význam než dnes, či dokonce - odpusťte mi tu kacířskou myšlenku - rozhodovat o hladinách přehrad a průtoků a odtoků namísto nepružných předpisů vedoucích nás pomalu, ale jistě ku katastrofě - ovšem dlužno dodat - zcela dle předpisu !!!
Protože každé dítě ví, když hydrolog celé týdny říká, že voda pravděpodobně nepřijde, není úplně geniální odpovědí říci:
„Děkujeme za informaci. Budeme pokračovat, dokud se nepotvrdí.“
Nádrž je ostatně zásobárna vody právě pro chvíli, kdy voda chybí.
Jenže zásobárna má jednu podivnou vlastnost.
Když z ní každý den berete více, než do ní vracíte, jednoho dne dojdete na dno.
Na tuto skutečnost zatím nebyl vydán prováděcí předpis.
A tak jednoho rána přišel zaměstnanec za panem radou.
„Pane rado, máme problém.“
„Jaký?“
„Voda došla.“
Pan rada otevřel manipulační řád.
„To není možné.“
„Je.“
„Tady ale stojí, že máme vypouštět čtyřicet kubíků.“
„Já vím.“
„Tak je vypusťte.“
„Není co.“
Pan rada si sundal brýle.
„A proč jste mě na to neupozornili dřív?“
„Upozorňovali.“
„Kdo?“
„Hydrologové.“
„A co říkali?“
„Že voda nepřijde.“
Pan rada se zamyslel.
„Tak vidíte. Tentokrát jim ta předpověď vyšla.“
„A co teď?“
Pan rada chvíli listoval v šanonu.
„Teď musíme postupovat podle předpisu.“
Za několik týdnů přišla k úřadu rodina se dvěma dětmi. Otec nesl prázdný kanystr, matka kýbl a děti se ptaly, proč doma neteče voda.
Není co pít , ale předpis je dodržen
„Prosím vás,“ povídá otec, „my už nemáme čím vařit, nemáme co pít, není se v čem umýt a žena nemá ani v čem vyprat.“
Pan rada se na něj podíval s výrazem člověka, který právě vyslechl stížnost na počasí.
„Nemusíte mít nejmenší obavy,“ pravil. „Celou věc už intenzivně řešíme.“
„A kdy tedy bude voda?“
„To zatím nevíme.“
„Tak co řešíte?“
Pan rada se usmál.
„Odpovědnost.“
Otec položil kanystr na zem.
„Čí odpovědnost?“
„Přírody, samozřejmě.“
„Přírody?“
„Ano. Naše orgány postupovaly podle schválených předpisů. Povinné množství vody bylo stanoveno naprosto jasně. Bohužel příroda nám ho po několik měsíců odmítala dodávat.“
„A co s tím budete dělat?“
Pan rada nahlédl do spisu a zatvářil se o něco veseleji.
„Nemusíte se ničeho obávat. Za soustavné nedodržování předepsaného přítoku již pro přírodu připravujeme skutečně vysokou pokutu.“
Otec chvíli mlčel. Podíval se na úředníka pohledem lékaře Bohnic…
„A z čeho ji příroda zaplatí?“
Pan rada se zamyslel.
„To už není v naší kompetenci.“
Pak spis založil.
Úředně bylo opět všechno v nejlepším pořádku.
