Článek
Když neumíme vyhrát, změníme pravidla
Evropa konečně našla recept, jak zachránit automobilový průmysl před nepříjemným tlakem světové konkurence. Nebudeme vyrábět levněji. Nebudeme zrychlovat vývoj. Nebudeme zjednodušovat výrobu, zlevňovat energie ani přemýšlet, proč se některým výrobcům daří dostat na trh nové modely rychleji a levněji.
To všechno by bylo únavné. Mnohem elegantnější je zařídit, aby konkurence byla dražší.
Když někdo nabídne levnější auto, dáme na něj clo. Když je i po clu pořád moc levné, přijde antidumping. Když je pořád nebezpečně konkurenceschopné, začneme hledat subvenci. A když ani to nepomůže, vytvoříme další evropskou strategii na podporu konkurenceschopnosti. Ta samozřejmě nebude řešit, jak být konkurenceschopnější. Bude řešit, jak nás před konkurencí ještě lépe ochránit.
Je to geniální princip. Když náš běžec prohrává stovku o dvě sekundy, nebudeme ho nutit trénovat. Přivážeme soupeři na nohu deset kilo a slavnostně oznámíme, že jsme vyrovnali podmínky závodu.
Inovace? Máme přece Brusel
Nejkrásnější na celé této strategii je motivace, kterou vytváří pro evropské výrobce.
Představte si, že jste automobilka a máte dvě možnosti. V první variantě investujete miliardy do nové platformy, automatizace, levnější baterie, rychlejšího vývoje a efektivnější výroby. Riskujete, že se něco nepovede, několik let tlačíte náklady dolů a každý nový model musíte obhájit před zákazníkem.
Ve druhé variantě vysvětlíte politikům, že konkurent je podezřele levný.
Co asi zvolí racionálně řízená firma?
Čím déle výrobce chráníte před tvrdou konkurencí, tím menší má důvod udělat bolestivé změny, které by ho skutečně posunuly. Proč hledat způsob, jak postavit auto o pět tisíc eur levněji, když lze zařídit, aby soupeřovo auto stálo o pět tisíc eur víc?
A tak se postupně mění samotná definice inovace. Dříve to byla lepší baterie, nový výrobní postup nebo chytřejší software. Dnes je inovací najít nový právní důvod, proč konkurent nemá soutěžit za cenu, za kterou soutěžit umí.
Nejcennější oddělení automobilky
V takovém prostředí začne být logicky nejdůležitějším oddělením firmy něco úplně jiného než vývoj.
Inženýr, který zlevní výrobu o sto eur na auto, je šikovný člověk. Lobista, který prosadí opatření zdražující konkurenci o několik tisíc eur na auto, je génius.
A potom se divíme, kam se přesouvá energie managementu.
Místo otázky „Jak uděláme příští generaci lepší?“ se stále častěji řeší „Jaké podpory ještě existují?“, „Na co lze získat dotaci?“, „Jaké nové regulatorní bariéry můžeme prosadit?“ a především „Jak vysvětlíme, že levnější konkurence vlastně není konkurence, ale hrozba?“
Takhle nevzniká průmyslová strategie. Takhle vzniká průmyslový důchodový systém.
A jakmile si na něj jednou zvyknete, nastává nádherný kruh. Ochrana sníží tlak na změnu. Menší tlak na změnu dál zhorší konkurenceschopnost. Horší konkurenceschopnost vytvoří potřebu ještě větší ochrany. A existence této ochrany se pak použije jako důkaz, že bez ní už průmysl nemůže přežít.
Lék se stane příčinou nemoci a nemoc důvodem, proč se lék nesmí vysadit.
Ať žije řízená ekonomika
Drobný problém: svět nehraje podle Bruselu
Celý plán má jedinou malou technickou závadu. Automobilový trh nekončí na hranicích Evropské unie.
Zatímco my budeme úspěšně zdražovat konkurenci na našem trhu, ostatní výrobci budou dál prodávat v Asii, Jižní Americe, Africe a na dalších trzích. Budou vyrábět miliony aut, sbírat zkušenosti, zlepšovat dodavatelské řetězce, automatizovat továrny, ladit software, zlevňovat baterie a investovat do další generace.
My mezitím budeme chránit evropského zákazníka před nebezpečím, že by si mohl koupit příliš levné auto.
A evropskou automobilku před ještě větším nebezpečím, že by mu musela nabídnout lepší.
Jenže světový zákazník nemá povinnost obdivovat naši regulaci, naši historii ani naše strategické dokumenty. Většinou si prostě porovná cenu, výbavu, dojezd, kvalitu, záruku a technologie.
A v tu chvíli se velmi obtížně vysvětluje, že evropské auto je vlastně konkurenceschopné, jen kdyby se prosím neporovnávalo s konkurencí.
Dokonalá ochrana před budoucností
A tak budeme pokračovat. Když první ochranné opatření nebude stačit, přidáme druhé. Když druhé nezabere, rozšíříme ho. Přidáme fond, program, pracovní skupinu, koordinátora, strategii, dotační titul a samozřejmě další plán na podporu evropské konkurenceschopnosti.
Nakonec může přijít okamžik, kdy budou evropské automobilky na této ochraně existenčně závislé. A tehdy uslyšíme nejsilnější argument ze všech:
„Cla přece nemůžeme zrušit. Evropský automobilový průmysl by bez nich nepřežil.“
A tím definitivně prokážeme úspěch celé strategie.
Je to jako deset let chránit boxera před zápasy, aby náhodou nedostal přes hubu. Po deseti letech bude mít krásnou statistiku. Jen už možná nebude umět boxovat.
Evropský automobilový průmysl tak nakonec nemusí padnout proto, že ho někdo porazil. Může skončit mnohem elegantněji: budeme ho před porážkou chránit tak dlouho, až zapomene, jak se vyhrává.
Budeme ho chránit před čínskými výrobci. Před cenovou konkurencí. Před tlakem na efektivitu. Před nutností inovovat. Před zákazníkem, který chce za své peníze víc.
A jednoho dne ho možná ochráníme i před jeho posledním přirozeným nepřítelem:
před nutností vyrábět konkurenceschopná auta.
Pak bude evropský automobilový průmysl konečně dokonale v bezpečí.
Nebude mu hrozit konkurence.
Ani změna.
Ani budoucnost.
