Článek
Rozhodnutí
V práci jsem byla už pátým rokem. Všechno fungovalo tak nějak normálně, rutina, povinnosti, občasný stres, sem tam pochvala. Jenže čím dál víc jsem cítila, že mě to nenaplňuje. Měla jsem v hlavě plán, takový můj malý projekt, kterému jsem se věnovala po večerech. Vyráběla jsem dekorace na zakázku, měla první klienty a pocit, že mě to opravdu baví.
Peníze zatím skoro žádné, ale pocit z toho byl super. Nešlo mi o to odejít ze dne na den. Ale chtěla jsem zkusit něco svého, dát tomu šanci. Sepsala jsem výpověď, promýšlela, co řeknu a když jsem si konečně domluvila schůzku s šéfem, měla jsem v hlavě jasný plán. Jenže všechno dopadlo jinak.
Nabídka, která se neodmítá
Čekala jsem formální rozloučení a snad, že mi šéf popřeje hodně štěstí. Místo toho si mě šéf vyslechl a pak zůstal chvíli ticho. Nakonec řekl, že o mém odchodu nechce ani slyšet. Prý si mojí práce váží víc, než dává najevo a že pokud jsou důvodem peníze, chce mi nabídnout zvýšení mzdy. Rovnou o 50 %!
Byla jsem v šoku. Tak vysoké zvýšení? V této firmě se přidávalo maximálně po pár procentech ročně. Najednou mi bylo řečeno, že když zůstanu, dostanu téměř dvojnásobek toho, co mám. A nejen to. Nabídl mi i volnější pracovní režim, možnost práce z domova a prostor na vlastní projekt, pokud zůstanu aspoň na částečný úvazek.
A co teď
Odešla jsem z kanceláře s hlavou plnou otázek. Cítila jsem se zvláštně. Na jednu stranu mě to potěšilo. Znamenalo to, že moje práce má váhu, ale zároveň mě mrzelo, že si mě začali vážit až ve chvíli, kdy jsem chtěla odejít.
Nakonec jsem se rozhodla zůstat. Na zkrácený úvazek. Využila jsem nabídku, kterou bych před pár měsíci považovala za nemožnou. Podnikání rozvíjím bokem a cítím, že mám prostor růst, aniž bych riskovala úplně všechno. Zpětně vidím, že výpověď byla spouštěč. Někdy totiž musí zaměstnanec udělat první krok, aby druhá strana pochopila, že ho nesmí brát jako samozřejmost.
