Článek
Chyba v systému
Když jsme se s manželem potkali na vysoké škole, oba jsme byli plní ideálů. Učili jsme se, pracovali na sobě, dělali stáže, brigády, odříkali si. Říkali jsme si, že teď to sice není jednoduchý, ale až budeme mít diplom, půjde všechno snáz. Oba jsme vystudovali magistra – já sociologii, on historii. No a teď jsme tady. Je nám oběma přes třicet, máme dítě, a když se sečtou naše výplaty, je to sotva 45 tisíc. Čistého. Jo, a bydlíme v nájmu.
Já dělám v neziskovce, on učí na základce. Obojí je práce, která má smysl. Ale když mi na konci měsíce zůstane na účtě dvoustovka, říkám si, jestli by mi víc smyslu nedalo roztáčet tyč nebo stát za kasou. Teď nechci nikoho shazovat, ale člověk si prostě někdy připadá jak idiot. Máš dvě vysoký školy v domácnosti a stejně si nemůžeš dovolit jet k moři ani jednou za tři roky.
„Tak si najdi něco lepšího!“
Nejhorší je, když ti někdo řekne tuhle větu. Jakože dělej v korporátu, nauč se programovat, změň obor. Jenže realita je trochu jiná. Já jsem si tu práci nevybrala proto, že by to bylo pohodlný, ale protože jsem chtěla pomáhat lidem, co mají fakt problém. A manžel? Ten miluje děti, historii, a fakt je dobrý učitel. Ale vypadá to, že pokud nechceš jít do fabriky nebo být influencer, tak tě společnost prostě odmění tak, že nemáš ani na pořádný boty pro dítě.
Není to o tom, že bychom neuměli ušetřit. My šetříme. Doma se nevaří nic drahýho, oblečení máme většinou z druhé ruky, a když nám loni odešla lednice, museli jsme si půjčit od rodičů. A co je nejvíc na hlavu – znám lidi bez maturity, co vydělají dvakrát tolik. A nechápej mě špatně, jim to přeju, ale občas si fakt říkám: co jsem dělala blbě?
A pak to přišlo
Před pár týdny jsem šla na třídní schůzku. Seděla jsem vedle maminky, která tam přišla rovnou z práce. Vypadala unaveně, ale klidně. Dali jsme se do řeči. Dělá uklízečku v nemocnici a večer chodí ještě na brigádu do skladu. „Mám toho dost,“ řekla. „Ale aspoň vím, že když se něco pokazí, tak to zvládnu zaplatit.“ A mně v tu chvíli došlo, že tohle není o tom, kdo má jaký titul nebo jaký ideály. Ale o tom, jak tenhle systém prostě nefunguje. A že jsme si s manželem oba zvolili cestu, která má sice smysl, ale žádnou oporu.
A tak jsme se rozhodli. Ne že bychom šli každý jinam, to ne. Ale že jeden z nás zkusí najít práci mimo obor. Jen na chvíli. Jen kvůli financím. A víš co? Manžel si právě podal přihlášku do IT kurzu. Ne protože by ho to bavilo, ale protože se nechce dívat, jak počítáme každou korunu a přemýšlíme, jestli si dítě může dovolit školní výlet.
Neříkám, že jsme z toho nadšení. Ale možná to je ten bod zlomu. Že jsme přestali doufat, že nám někdo něco dá, jen protože jsme se „snažili“. A začali jsme prostě jednat. A to je možná ta pointa. Vystudovaní, nevystudovaní – nakonec přežijí ti, co se dokážou přizpůsobit. I když to občas bolí.
