Článek
Mlčela jsem příliš dlouho
Do práce jsem chodila ráda. Nebyla to žádná vysněná pozice, ale byla jistá. Dělala jsem, co se po mně chtělo, neodmlouvala jsem, zůstávala déle, když bylo potřeba. Zvykla jsem si mlčet. Říkala jsem si, že hlavní je mít výplatu včas a klid. Jenže ceny rostly, nájem se zvyšoval, energie lezly nahoru a výplata zůstávala stejná. Každý měsíc jsem to cítila víc.
Večer jsem doma seděla a přepočítávala jsem, kde ubrat. Přestala jsem si kupovat kávu cestou do práce, obědy jsem nosila z domova, oblečení kupovala jen v nutnosti. I tak čísla nevycházela. V hlavě se mi začala rodit myšlenka, že bych si řekla o víc. Přesto mi ta představa připadala skoro drzá. Jako bych chtěla něco, na co nemám nárok.
Rozhodnutí, které mě stálo nervy
Trvalo mi měsíce, než jsem se odhodlala. Každý den jsem si říkala dnes to řeknu a každý den jsem mlčela. Představa rozhovoru mi svírala žaludek. Co když mě budou považovat za potížistku. Co když mi naznačí, že jsem snadno nahraditelná. Věděla jsem ale, že dál už to nejde. Že buď něco zkusím, nebo budu dál v tichosti chudnout.
Ten den si pamatuji přesně. Seděla jsem naproti stolu a cítila, jak se mi třesou ruce. Mluvila jsem opatrně, slušně, skoro omluvně. Vysvětlovala jsem, že se snažím, že mám výsledky, že jsem tu dlouho. Větu o zvýšení výplaty jsem řekla tiše, ale přesto mi zněla v uších hlasitě. Nastalo ticho. Pohled, který přišel, byl chladný.
Návrat k pracovnímu stolu
Odpověď nebyla dlouhá. Že teď není vhodná doba a že bych měla být ráda, že práci mám. Seděla jsem tam a cítila, jak se zmenšuji. Jako bych udělala chybu, že jsem vůbec otevřela pusu. Najednou jsem neměla pocit, že jednám o penězích, ale že obhajuji svou existenci. Když jsem odcházela, byla jsem paradoxně ráda, že mě nevyhodili.
Zbytek dne všechno běželo dál, jen ve mně se něco změnilo. Uvědomila jsem si, že loajalita má krátkou paměť. Že roky snahy se smažou jednou větou. Od té chvíle jsem už nechodila do práce se stejným pocitem. Udělám, co musím, ale nic navíc. O zvýšení výplaty už jsem nikdy nemluvila. Když dnes sedím doma a znovu počítám peníze na další měsíc, vím, že nejhorší nebylo to, že mi nepřidali. Nejhorší byl ten okamžik, kdy jsem si připadala, že můžu ztratit i to málo, co mám.
