Článek
Ranní šok u snídaně
Všechno to začalo jednoho slunného úterního rána. Seděla jsem v kuchyni, pila kávu a dívala se ven na čerstvě rozkvetlé záhony. Najednou se ozval syčivý zvuk a přes mé čistě umyté okno se začala rozlévat hustá, neprůhledná hnědá barva. Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějakou nehodu při natírání plotu, ale když se barva objevila i na druhém a třetím křídle okna, vyběhla jsem ven. Na druhé straně plotu stál soused s profesionální stříkací pistolí v ruce a s výrazem náboženského fanatika mířil přímo na mé skleněné tabule. Když mě uviděl, ani nepřestal. Jen na mě zařval, že už ho nebaví, jak mu neustále „šmíruju“ do soukromí a že když nemám dost slušnosti, abych si pořídila neprůhledné závěsy, tak mi ten výhled upraví on sám. Stála jsem tam jako opařená, zatímco hnědá břecha stékala po mé nové fasádě. Pan Novák se na mě díval s pocitem vítěze. Prý mu vadí, že kdykoli vyjde na svou zahradu v trenýrkách, má pocit, že ho sleduji.
Soukromí jako záminka pro agresi
Přitom realita byla taková, že mě jeho zahrada plná rezavého haraburdí a starých pneumatik zajímala asi jako loňský sníh. Jenže on si ve své hlavě vykonstruoval příběh o dotěrném sousedovi a rozhodl se vzít spravedlnost do vlastních rukou. Jeho arogance byla neuvěřitelná, tvrdil mi do očí, že má právo chránit své soukromí jakýmkoli způsobem a že barva na mém majetku je jen „nutným vedlejším efektem“ jeho obrany. Vůbec ho netrápilo, že zničil cizí věc; on se cítil jako hrdina, který konečně nastolil pořádek. Zbytek dne jsem strávila voláním na policii a sepisováním protokolu. Soused se i před hlídkou tvářil naprosto neoblomně a policistům s ledovým klidem vysvětloval, že on je tady oběť, protože mu „narušuji auru jeho pozemku svým pohledem“. Policisté jen nevěřícně kroutili hlavami.
Právní bitva
Škoda na oknech a fasádě se vyšplhala na desítky tisíc korun, protože barva byla syntetická a do struktury omítky se doslova zažrala. Došlo mi, že žít vedle někoho, kdo je schopen takto agresivního a nesmyslného činu jen kvůli pocitu, že ho někdo vidí, je jako žít na sudu s prachem. Jeho obsese soukromím se změnila v patologickou nenávist k čemukoli, co neovládá. Nakonec vše skončilo u soudu, který panu Novákovi nařídil uhradit veškeré náklady na opravu a navíc mu uložil pokutu za poškozování cizí věci. Jenže peníze mi klid nevrátily. Pokaždé, když se teď podívám z okna, vidím jen jeho zamračený obličej za plotem a v ruce sevřenou pěst. Pochopila jsem, že s některými lidmi se nedá domluvit po dobrém, protože jejich svět končí u jejich vlastního ega a barva na mém okně byla jen začátkem jejich šílenství.
