Článek
Co se děje
Běžné ranní drama zná každý rodič. Dítěti se nechce vstávat, protahuje se, vymýšlí si důvody, proč dneska nejít. Jenže tentokrát to bylo jiné. Dcera seděla na posteli už oblečená, batoh připravený, ale ani se nepohnula. Když jsem přišla do pokoje, měla slzy v očích a jen tiše řekla: „Já tam dneska nejdu.“
Nejdřív jsem to brala jako klasický vzdor. Ale její pohled byl jiný. Nebyl v něm vztek ani truc, jen strach. Sedla jsem si k ní a ptala se, co se děje. Dlouho mlčela a pak začala brečet tak, že se jí třásly ramena. Mezi vzlyky ze sebe dostala, že minulý týden udělala chybu v testu a učitelka jí před celou třídou řekla, že je hloupá a že z ní v životě nic nebude, pokud se nezačne snažit.
Tohle teda ne
V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Naše dcera je citlivá povaha, a i když se snaží být silná, tohle muselo být pro ni jako rána. Vysvětlila nám, že od té doby se bojí otevřít učebnici, protože má pocit, že stejně všechno pokazí. Najednou mi došlo, že její neochota jít do školy není lenost, ale opravdový strach.
Manžel, který poslouchal za dveřmi, přišel dovnitř a bez váhání vzal telefon. Ještě s dcerou v náručí volal do školy. Řekl, že chceme okamžitý rozhovor s učitelkou. Nechtěli jsme čekat ani den. Dopoledne jsme už seděli ve škole, naproti učitelce. Když jsme jí řekli, co dcera doma řekla, učitelka zbledla. Tvrdila, že to nikdy nemyslela zle, že jen chtěla zdůraznit, aby se snažila víc. Že ta věta vyzněla jinak, než zamýšlela.
Omluva
Možná mluvila pravdu, možná ne. Ale viděla jsem na dceři, že omluva byla potřeba víc než jakékoliv vysvětlení. Učitelka se jí podívala do očí a řekla, že se omlouvá, jestli jí ublížila. Nabídla, že si spolu učivo projdou jen ony dvě, v klidu, bez stresu. Trvalo několik dní, než dcera začala chodit do školy bez slz a obav.
Ten den jsem si uvědomila, jak strašně moc záleží na slovech dospělých. Jedna věta, která pro učitele může být nevinná, dokáže dítěti změnit pohled na sebe sama. A napravit to pak stojí mnohem víc než jen omluvu.
