Článek
Kde to vzal
Byl to obyčejný školní den. Syn přišel domů, hodil tašku do kouta a šel si hrát. Jenže tentokrát to nebyl jeho starý batoh, který už měl odřené popruhy a zip se sotva držel pohromadě. Na zádech měl úplně nový, značkový batoh, který jsem mu nikdy nekoupila. „Kde jsi k němu přišel?“ zeptala jsem se hned. Podíval se na mě a jen pokrčil rameny. „To je jedno,“ odpověděl a rychle odběhl do pokoje. Bylo jasné, že se snaží něco skrýt.
Celý večer jsem se snažila zjistit, odkud batoh má. Nejprve tvrdil, že ho vyhrál nad spolužákem ve škole, pak že mu ho dal kamarád. Obojí ale znělo nevěrohodně. Začala jsem mít obavy, že se zapletl do něčeho špatného a že možná ten batoh ani není jeho.
Krádež
Druhý den jsem se rozhodla jít do školy a zeptat se učitelky. Ta mi ale nic o žádné soutěži ani výhře neřekla. Když jsem zmínila batoh, překvapeně se podívala a řekla: „To je zvláštní, včera si jedna žákyně stěžovala, že jí ze šatny zmizel nový batoh.“
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Nechtěla jsem věřit, že by můj syn mohl něco ukrást. Po vyučování jsem si ho vzala stranou a naléhala na něj. Nakonec se rozplakal a přiznal, že batoh našel odložený na lavičce u šaten. Nikdo kolem nebyl a on si ho prostě vzal. Myslel si, že když ho nikdo nehlídal a nikdo u něho není, tak si ho může klidně vzít.
To jsem nečekala
Byla jsem v šoku. Nešlo jen o batoh, šlo o to, že nechápal rozdíl mezi tím, že něco najde a tím, že něco vlastně ukradl. Hned jsme šli spolu za učitelkou a druhý den jsme batoh vrátili jeho skutečné majitelce. Syn se musel omluvit před třídou a bylo vidět, jak těžce to nese.
Doma jsme si pak dlouho povídali o tom, co znamená vlastnit věci, proč není správné brát něco, co není naše, a jak se člověk má zachovat, když najde cizí věc. Byla to tvrdá lekce, ale věřím, že důležitá. Když jsem viděla jeho slzy a rozpaky, věděla jsem, že si to zapamatuje. A já sama jsem si uvědomila, že i z takových krizí se dá udělat cenná zkušenost, která dítě nasměruje správným směrem.
