Článek
Zdravotní trable
Bolesti zad jsem měla už dlouho. Začalo to nenápadně, občas mě tam píchlo, po ránu jsem byla ztuhlá. Jenže během půl roku se to změnilo v každodenní trápení. Ráno jsem sotva vstala z postele, v práci jsem se musela co hodinu zvedat, a večer jsem si lehala s pocitem, jako by mě někdo píchal do páteře hřebíkem.
Když jsem šla poprvé k doktorovi, čekala jsem, že mi poradí, co dělat, nebo mě pošle na vyšetření. Jenže už od dveří působil otráveně. „To máte z toho sezení,“ mávl rukou. „Trochu cvičit, mazat gelem a bude to dobré.“ Brala jsem jeho doporučení vážně. Cvičila jsem, mazala jsem, měnila jsem matraci. Nic. Naopak se to zhoršovalo. Když jsem přišla podruhé, snažila jsem se popsat, co přesně mě bolí. Jenže on mě přerušil dřív, než jsem dořekla větu. „Paní, vy jste mladá, to nebude nic vážného. Lidé přehánějí, když je něco bolí. Dejte tomu čas.“
Potřebuji pomoc
Jenže času už bylo dost. Každé ráno jsem se budila s větší bolestí a někdy jsem musela sedět na kraji postele několik minut, než jsem se vůbec dokázala narovnat. Třetí návštěva už byla takřka prosba. „Něco je špatně,“ říkala jsem. „Tahle bolest není normální. Já to cítím. Prosím, pošlete mě na rentgen.“
Povzdechl si, jako bych ho otravovala. „Dobře,“ řekl nakonec, „ale nic to neukáže. Jste napjatá z práce, to je celé.“ Rentgen jsem absolvovala hned druhý den. Očekávala jsem, že opravdu nic nenajde, ale ne proto, že bych tomu věřila, ale protože mě doktor natolik přesvědčil, že jsem skoro začala pochybovat sama o sobě. Jenže když jsem si sedla zpátky do jeho ordinace a on držel snímek v ruce, měl úplně jiný obličej. Zmizela z něj arogance i jistota. Chvíli mlčel a pak řekl: „Tak to jsem nečekal.“
Pravda se ukázala
Ukázalo se, že mám posunutý obratel. Nic, co by se dalo přejít mávnutím ruky. Něco, co mělo být řešeno dávno. Podíval se na mě a řekl: „Omlouvám se. Měl jsem vás poslat na vyšetření hned.“ V tu chvíli jsem necítila vítězství. Cítila jsem vztek, ale i úlevu, že konečně někdo vidí, že si nic nevymýšlím. Že moje bolest nebyla jen „přehánění“ nebo „napětí“. Byla jsem to já, kdo trávil noci bez spánku. Já, kdo se ráno ohýbal v slzách. A přesto jsem musela žádat, prosit, skoro se doprošovat, aby mě někdo bral vážně.
Léčbu jsem nakonec dostala správnou a postupně se mi ulevilo. Ale jedna věc ve mně zůstala, a to že člověk musí stát sám za sebou, protože někdy ani odborník nevidí víc než vlastní domněnky. A pokaždé, když mě teď někde něco zabolí, už se neomlouvám. Neříkám, že „možná přeháním“. Protože jsem se naučila, že tělo nelže. A když jsem měla pravdu tehdy, mám právo být slyšena i příště.
