Článek
Byl jen jedním z těch, co ti v životě přejdou přes cestu
Než jsme se poznali, bylo mi… klidně. Ne skvěle, ne úplně špatně. Prostě normálně. Měla jsem svoje dny, svoje starosti a občasný záchvaty chutí na nový začátky. On přišel jako někdo, kdo vypadal, že by možná mohl bejt trochu jinej. Ne výjimečně, ale… stačilo mi málo. Ten jeho úsměv, co působil, že se známe roky. To, jak poslouchal, když jsem mluvila, a ten jeho debilní zvyk hladit si bradu, když se soustředil. Byly to drobnosti. Ale víš, jak to je. Někdy právě z těch drobností postavíš celej vesmír.
A tak jsem si ho tam začala kreslit. Do tý svojí hlavy.
Jenže realita byla jiná, jen jsem ji nechtěla vidět
Nevolal. Psali jsme míň a míň. Setkání byly spíš na poslední chvíli a většinou rychlý. Sem tam jsem se ozvala já, a on odepsal za den, někdy dva. A stejně jsem v tom hledala význam. „Má toho teď hodně.“ „Asi se bojí citu.“ „Chce to čas.“ Každej náznak jsem si překládala po svým. A čím víc mě ignoroval, tím víc jsem se snažila najít důvod, proč to dělá – a zároveň si ho obhájit.
Jednoho večera, když mě zase zrušil, jsem se rozbrečela. A nebylo to proto, že bych byla zraněná. Byla jsem naštvaná na sebe. Protože jsem věděla, že tohle není žádná velká láska. Že tohle je jednostranná iluze, kterou si držím nad hlavou jako deštník, i když dávno neprší. A že jsem si ho v hlavě prostě udělala lepšího, než ve skutečnosti byl.
A pak přišla ta jedna věta, co mi to celý rozsekla
„Ty nejsi zamilovaná do něj. Ty se jen snažíš, aby ti konečně něco vyšlo.“ To mi řekla kamarádka, když jsem si už poněkolikátý stěžovala, jak ho nemůžu dostat z hlavy. A měla pravdu.
Nebyla to posedlost ním. Byla to posedlost tou myšlenkou, že když už jsem tolikrát narazila, tak tentokrát by to přece konečně mělo vyjít. A že když do toho dám všechno, tak to prostě dopadne dobře. Jenže některý věci si prostě nevyprosíš. A už vůbec ne lásku.
Pointa?
Někdy to, co ti hlava nedokáže pustit, není člověk, ale představa. A nejvíc bolí, když zjistíš, že to nebyl on, co ti chyběl. Ale ty sama sobě – v době, kdy jsi ještě věřila, že stačí chtít a všechno se spraví.
Ale víš co? Ono to přejde. Pomalu, ale přejde. A s odstupem pak zjistíš, že jsi nečekala na někoho jinýho. Čekala jsi na sebe.
