Článek
Podezřelé rybaření
Můj manžel býval vždycky vášnivý rybář. Rád si přivstal, naložil pruty a odjel k řece. Já mu tu jeho zálibu nikdy nevyčítala, naopak jsem byla ráda, že má koníček, který ho těší. Jenže poslední dobou mi začalo být divné, jak často odjíždí. Bylo to skoro každý druhý den a vracel se pozdě v noci, unavený, ale beze slov. Když jsem se ptala, jak bylo, mávl rukou, že „ryby zase nebraly“.
Zpočátku jsem se snažila nevšímat si toho, ale když se podobný scénář opakoval, začalo mě to tížit. Měla jsem podezření, že se něco děje, ale přece jen, kdo by chtěl hned obviňovat manžela ze lži? Jenže prázdná lednice bez ryb, které vždycky hrdě nosil domů, byla čím dál nápadnější. Vzpomínám si, že jsem jednou i vtipkovala, že by měl snad změnit revír, protože „tam, kam chodí, ryby už dávno vymřely“. On se jen suše usmál a změnil téma.
Fotka, která všechno změnila
Rozuzlení přišlo úplně nečekaně. Jedno odpoledne mi napsala sousedka. Poslala mi fotografii z restaurace v centru města. Na ní seděl můj muž, upravený, usměvavý a bez známek únavy. Před sebou měl skleničku vína a vedle něj žena, kterou jsem nikdy neviděla. Smáli se spolu, dívali si do očí a drželi se za ruce. V ten okamžik mi došlo, že všechny jeho řeči o rybaření byly jen kulisou.
Seděla jsem u stolu a dívala se na ten obrázek pořád dokola. Nedokázala jsem uvěřit, že muž, se kterým jsem strávila tolik let, mě takhle okatě podvádí. Nejhorší bylo, že zatímco já doma čekala a věřila, že tráví čas u vody, on si užíval romantické večery s někým jiným. Měla jsem pocit, že se mi pod nohama rozpadla půda a že se celý náš vztah změnil v lež.
Konec důvěry a nový začátek
Večer jsem na něj čekala. Když přišel domů, unaveně odložil bundu a s typickou rutinou prohlásil, že ryby nebraly. Položila jsem před něj telefon s fotografií. V tu chvíli zbledl, začal koktat a hledat výmluvy. Tvrdil, že je to jen kamarádka, že šlo o náhodné setkání, ale jeho chování ho prozrazovalo. Bylo jasné, že lže.
Od toho dne se všechno změnilo. Důvěra, na které jsem náš vztah stavěla, se rozpadla během pár minut. Rybaření už pro mě nikdy nebude jen nevinným koníčkem, ale symbolem zrady. Rozchod byl bolestivý, ale nevyhnutelný. Dnes už vím, že je lepší čelit pravdě, jakkoli bolí, než žít v iluzi. A i když jsem zůstala sama, cítím, že jsem získala zpět to nejdůležitější, svoji důstojnost a klid.
