Článek
Začalo to úplně nevinně
Nikdy bych nečekala, že zrovna náš vztah dopadne takhle. Byli jsme spolu šest let, z toho tři roky manželé. Žádný hollywoodský román, ale fungovali jsme. Smáli jsme se, plánovali, hádali se, zase usmiřovali. Bylo to normální. Myslela jsem si, že mu můžu věřit, protože jsem ho znala skrz naskrz – aspoň jsem si to myslela. Pak ale začal být divný.
Nejdřív to byly maličkosti. Častěji byl v práci, i večer. Říkal, že je to kvůli novým projektům, že šéfová na něj spoléhá. Neřešila jsem to, prostě měl kariérní období, říkala jsem si. Ale když přišel domů, měl ten pohled – takový ten, co nedokážeš popsat, ale cítíš, že něco nehraje.
Prasklo to u večeře
Nepatřím k těm, co by lezli do telefonu. Ale jak se začal víc odtahovat, začala jsem si všímat detailů. Jednou jsem uviděla, jak mu přišla zpráva a on rychle zhasl displej. Šlo o obyčejné „Díky za včera, bylo to super. M.“. Zastavilo se mi srdce. Věděla jsem, že jeho šéfová se jmenuje Monika. Dva dny jsem nemluvila, jen pozorovala. Pak jsem to nevydržela a zeptala se přímo – a on se rozpadl.
Přiznal to. Jednou se spolu opili po poradě a skončili u ní doma. Bylo to prý jen jednou, ale upřímně, tomu nevěřím. Brečel, prosil, že mě miluje a že to byla chyba, kterou nikdy nechtěl udělat. Řekl, že si uvědomil, co má, až když mě skoro ztratil.
Nevím, co dělat
Na jednu stranu jsem chtěla všechno zabalit, sbalit kufry a zmizet. Na druhou – mám ho pořád ráda, a i když mě zradil, mám v sobě tu pitomou naději, že by se to dalo spravit. Ale nejde jen o něj. Jde o mě. Každý den se probouzím a první, co mě napadne, je ona. Jejich pohledy, jejich doteky. V hlavě mi to jede pořád dokola. A když se mě snaží obejmout, zvedá se mi žaludek.
Chce, abych mu odpustila. Slíbil, že dá v práci výpověď, že začne znovu. Ale co je to znovu? Jak má člověk zapomenout na to, že ho někdo, komu věřil nejvíc, bodl do zad? Bojím se, že když zůstanu, nikdy to nepřebolí. Ale bojím se i toho, že když odejdu, budu litovat.
Nakonec jsem mu řekla, že potřebuju čas. Nechci nic lámat přes koleno. Ale jedno vím jistě – už nikdy to nebude jako dřív. A možná právě proto by bylo lepší, kdyby to nebylo vůbec.
