Článek
Nečekaná kritika
Byl to obyčejný večer. Uvařila jsem rychlou večeři po práci, nic slavnostního. Když se najedl, prohodil skoro mimochodem, že vařit vlastně moc neumím a že jeho máma by to udělala líp. Neřekl to zle, ale mně ta věta zůstala v hlavě déle než chuť jídla v puse.
Nešlo o to, že by mi řekl, že něco dělám špatně. Šlo o tón. O jistotu, se kterou to zaznělo. Jako by bylo samozřejmé, že to, co dělám každý den, je podprůměrné a že existuje někdo, kdo to zvládá lépe a bez řečí. Ten večer jsem neodpovídala. Jen jsem sklidila nádobí a šla spát.
Týden ticha
Druhý den ráno jsem neudělala snídani. Další den oběd ani večeři. Ne z trucu, ale aby si uvědomil, co to znamená. Když se ptal, co budeme jíst, řekla jsem, že ať si dá, na co má chuť. On se rozhodl jet na pár dní k matce. Prý si aspoň odpočine a dobře se nají.
Ten týden byl zvláštní. Doma bylo ticho, ale ne nepříjemné. Najednou jsem nemusela přemýšlet, co uvařit, jestli mu to bude chutnat, jestli se zase objeví nějaká poznámka. Jedla jsem jednoduchá jídla, často jen pro sebe. A hlavně jsem měla pocit, že mi nikdo nestojí za zády a nehodnotí.
Kuchyně u tchyně
Zprávy od něj chodily už třetí den. Nejdřív nevinné. Co dělám, jak se mám. Pak se mezi řádky začalo objevovat jídlo. Psával, že u mámy se vaří hodně, mastně a pořád dokola to samé. Že sice všechno chutná poctivě, ale je toho moc. Že má pocit, že se jen jí a spí.
Pátý den už byl konkrétnější. Napsal, že by si klidně dal něco lehčího. Něco jako dělám já. Šestý den mi volal. Řekl, že mu chybí moje večeře. Ne ty složité, ale obyčejné. Zelenina, polévky, věci, po kterých se cítil dobře. Když se vrátil domů, byl jiný. Unavený a hlavně tichý. Seděl v kuchyni a díval se, jak si vařím jen pro sebe. Po chvíli řekl, jestli bych mu taky něco nepřipravila. Ne jako dřív, ale poprosil mě o to.
Poučení
Uvařila jsem jednoduché jídlo. Nic navíc. Jedl pomalu a pak řekl, že tohle mu chybělo. Že si neuvědomil, kolik práce za tím je. A že ta poznámka byla hloupá. Neomlouval se okázale, ale bylo znát, že pochopil víc, než kdybych mu to vysvětlovala slovy.
Od té doby se o vaření doma mluví jinak. Ne jako o povinnosti, ale jako o něčem, co někdo dělá pro druhého. A já jsem si uvědomila, že někdy není potřeba hádka ani dlouhé vysvětlování. Stačí na chvíli přestat dělat věci automaticky a nechat druhého zjistit, jak chutná jejich nepřítomnost.
