Článek
Klidná cesta
Nejsem člověk, který vyhledává konflikty. Právě proto si vždycky připlácím za místo. Chci si sednout, dát si sluchátka, dívat se z okna a mít svůj prostor. Ten den jsem byla unavená, čekala mě dlouhá cesta a těšila jsem se, že ji prostě jen přežiju v tichu.
Když jsem nastoupila do vlaku, šla jsem najisto. Věděla jsem přesně, kde je moje rezervované místo. Číslo vozu, číslo sedadla. Když jsem ale přišla na místo, seděl tam mladík. Rozvalený, nohy natažené, batoh vedle sebe. Ani se nepodíval. Slušně jsem mu řekla, že to je moje místo a ukázala mu místenku. Podíval se na mě, pak na mobil a bez jakéhokoli zájmu prohodil, že si mám sednout jinam. Že je tu přece spousta volných míst.
Průvodčí jako poslední naděje
Mluvil se mnou, jako bych ho obtěžovala něčím naprosto banálním. Zarazilo mě to. Nejen ta drzost, ale jistota, se kterou mluvil. Znovu jsem zopakovala, že mám místo zaplacené. On jen pokrčil rameny a otočil se zpátky k telefonu. V tu chvíli mi došlo, že tohle nevyřeším sama.
Počkala jsem na průvodčího s pocitem, že teď se to konečně srovná. Ukázala jsem jízdenku, vysvětlila situaci a čekala, že mladík dostane jasný pokyn se zvednout. Místo toho přišla odpověď, kterou jsem nečekala ani v nejhorším scénáři. Průvodčí se na mě podíval, pak na obsazené místo a řekl, že to nemá cenu řešit. Že vlak je plný a že si mám prostě sednout jinam. Prý mám smůlu.
Co to má znamenat
Stála jsem tam s místenkou v ruce a cítila, jak mi hoří tváře. Mladík se ušklíbl, ani se nepokusil vstát. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o místo, ale o princip. Zaplatila jsem si službu, která mi byla bez jakéhokoli vysvětlení odepřena. Nakonec jsem si opravdu sedla jinam. Na sedadlo u uličky a celou cestu jsem měla pocit, že jsem prohrála něco víc než jen hádku o místo. Nikdo se mě nezastal. Nikdo neřekl, že to není v pořádku.
Celou cestu jsem přemýšlela, jak snadné je někoho odbýt větou „máte smůlu“. Jak rychle se z placené služby stane jen kus papíru bez hodnoty. Mladík vystoupil o pár stanic dál, průvodčí se už neukázal a moje místenka zůstala nevyužitá. Když jsem vystupovala, nebyla jsem naštvaná. Byla jsem hlavně zklamaná. Ne kvůli tomu, kde jsem seděla, ale kvůli tomu, jak snadno se může stát, že pravidla přestanou platit přesně ve chvíli, kdy by vás měla chránit.
