Článek
Obyčejný večer ve dvou
Do restaurace jsme šli s úmyslem v klidu se najíst, jen si na chvíli sednout, dát si teplé jídlo a vypnout hlavu. Bylo plno, hluk, děti u vedlejších stolů, ale nic neobvyklého. Objednali jsme si, povídali si a konečně měl člověk pocit, že ten den zpomalil. Přesně ten druh večera, kdy nechcete nic řešit a nikoho poznávat.
Z ničeho nic jsem si všimla, že u našeho stolu stojí malé dítě. Nejdřív jsem si myslela, že se jen ztratilo nebo hledá rodiče. Pak si ale bez jediného slova sedlo na volnou židli k nám. Koukal na nás a pak na stůl. Byla jsem v rozpacích. Usmála jsem se, čekala, že si ho někdo zavolá zpět. Nikdo nepřišel. Dítě tam prostě zůstalo.
Nepříjemné napětí
Chvíli jsme to nechali být. Možná si jen sedne a zase odejde. Jenže pak začalo sahat po ubrouscích, dívat se do menu a ptát se, co máme dobrého. V tu chvíli mi došlo, že tohle není náhoda. Rozhlížela jsem se po restauraci, jestli někde neuvidím rodiče, kteří to řeší. Viděla jsem stůl opodál, kde seděl muž a žena a bavili se, jako by se nic nedělo. Nikdo se neobtěžoval situaci vysvětlit.
Číšník přišel a dítě bez zaváhání řeklo, co chce jíst. Zůstala jsem na něj koukat. Automaticky se otočil na nás, jako bychom byli zodpovědní. V tu chvíli jsem se rychle ozvala a řekla, že dítě s námi není. Nebylo to nic útočného, jen prosté konstatování. Číšník kývl a odešel. Dítě se zatvářilo dotčeně a dál sedělo.
Pocit křivdy
Po chvíli se u našeho stolu objevil muž. Bylo zřejmé, že je to otec toho dítěte. Bez pozdravu se zeptal, proč jsme mu neobjednali jídlo. Odpověděla jsem, že to není naše dítě a že jsme si přišli v klidu povečeřet. Jeho výraz se změnil během vteřiny. Začal mluvit o bezohlednosti, o tom, že dneska už lidé nemají srdce, že dítě se chtělo jen najíst. Řekl, že jsme sobci, kteří myslí jen na sebe.
Seděla jsem tam v šoku. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo očekává, že zaplatím večeři cizímu dítěti jen proto, že si přisedlo. Nešlo o peníze, šlo o princip. Nikdo se nás nezeptal, nikdo nám nic nevysvětlil. Přesto jsme byli ti špatní. Otec si dítě vzal, ale jeho slova zůstala viset ve vzduchu. Lidé u okolních stolů se dívali, nikdo nic neřekl.
Hořkost
Zbytek večeře už klidný nebyl. Jídlo ztratilo chuť, oba jsme ztichli. Pořád jsem přemýšlela, kde se bere ta samozřejmost, s jakou někteří lidé přenášejí odpovědnost na cizí. Jak snadno vám někdo nalepí nálepku sobce, když neuděláte to, co nikdy nebylo dohodnuto. Odešla jsem s pocitem, že jsem se ocitla v cizím příběhu, ve kterém jsem hrála roli, kterou jsem si nevybrala.
Ještě dlouho potom jsem si vybavovala tu větu o sobectví. Ne proto, že bych jí uvěřila, ale proto, že mi ukázala, jak křehké jsou hranice slušnosti. Ten večer mě naučil, že někdy stačí říct ne a cizí člověk z vás udělá viníka situace, kterou sám vytvořil. A že i obyčejná večeře se může změnit v lekci, o kterou jste vůbec nestáli.
