Článek
Nejdřív jsem si ničeho nevšimla
Honza byl vždycky spíš introvert. Není to žádný povídálek, ale žili jsme spolu v pohodě. Měl svoje tempo, svoje rituály. A já jsem mu do toho nikdy nekecala. Jenže poslední měsíce začal být zvláštní. Trávil večery ve sklepě, kde předtím sotva kdy byl. Vždycky tam jen uklidil sezónní věci nebo přezul kola. Najednou ale zmizel po večeři a já ho skoro neviděla.
Když jsem se ptala, co tam dělá, jen něco zamumlal. Prý „něco k práci“. Jasně. Všichni známe tyhle „něco“. Po pár týdnech už jsem si připadala jak blbka. Ne že bych byla žárlivá nebo tak, ale něco mi na tom prostě nesedělo. Lidi si vždycky představujou milenku, ale mě napadaly spíš věci jako gambling, alkohol, nebo že snad něco kšeftuje.
Odpověď jsem nechtěla slyšet. Ale stejně jsem ji dostala
Jednou jsem se rozhodla, že se podívám, co tam vlastně dělá. Ne že bych si hrála na špióna – ale už jsem to nevydržela. On byl zrovna v práci, tak jsem vzala klíč od sklepa a šla dolů. A tam mě to praštilo do očí hned ve dveřích. Doslova – nápisy na stěně. Ne sprejem, ale ručně vyvedené nápisy a hesla. Citáty z motivačních knížek, nápisy jako „Vítězství je v tobě“, „Síla začíná disciplínou“, „Neztrácej čas s lidmi, co tě nechápou“. A pak… plno tabulek. Časový harmonogramy, počty kalorií, seznamy přečtených knih, plán „sto dřepů denně“, samomluva do mobilu o zodpovědnosti.
Můj manžel si tam udělal takovej malý chrám produktivity. Dělal si tam „porady sám se sebou“. Nahrával si motivační řeči do mobilu a přehrával si je jako podcast. Měl tam plakát Elona Muska a vedle něj vlastní fotku. Ne vtipnou. Normální fotku s popiskem: „Verze 2.0 – příští rok.“
Nešlo o sklep. Šlo o to, že mě vymazal
Znechucená jsem byla. Ne z toho, že si chtěl zlepšit život – ale z toho, že mě úplně vynechal. Že místo aby mi řekl, že se necítí dobře, že má pocit, že stojí na místě, že chce něco změnit, tak se ze mě stala jen kulisa. Vař, funguj, buď v klidu, zatímco on si bude „upgradeovat software“ ve sklepě. A ani mi o tom neřekne.
Když jsem na něj večer vyjela, vůbec nechápal, co mě tak rozhodilo. Prý „je to lepší než chlast nebo nevěra“. A jo – možná je. Ale víš co? Já bych radši, aby přišel a řekl: „Hele, necítím se dobře. Pojďme s tím něco dělat spolu.“ Ne aby se mnou sdílel kuchyň a postel, ale život si plánoval v suterénu.
Teď to zní jako prkotina, ale nebylo. Nakonec jsme šli i na pár sezení k terapeutovi a zjistili jsme, že jsme spolu vlastně žili vedle sebe, ne spolu. Možná mi ten jeho sklepový kult osobnosti otevřel oči dřív, než by to došlo do bodu, kdy už není cesty zpátky. Takže díky za to, i když jsem pořád trochu alergická na slovo „disciplína“.
