Článek
Dlouhý týden v kanceláři
Když mi manžel v pondělí večer oznámil, že zůstane přes noc v kanceláři, moc jsem se nad tím nepozastavila. Věděla jsem, že mají uzávěrku, že práce je hodně a že mu to umožní víc se soustředit. „Aspoň tě nebudu budit pozdním příchodem,“ řekl mi tehdy a já mu věřila. Vždycky byl pracovitý, často si přinášel práci domů, někdy se vracel i v jednu ráno.
Jenže když zůstal v kanceláři i v úterý, středu, pak i ve čtvrtek, začalo mě to hlodat. Ne že by se choval vyloženě podezřele, každý večer mi poslal zprávu, že má moc práce a že mě miluje. Ráno zase krátká SMS, že vstává, ale už se ani jednou nestavil domů pro čisté věci, nic nepotřeboval. Když jsem mu ve čtvrtek nabídla, že mu zanesu prádlo a večeři, podrážděně odmítl.
Pořád pryč
V pátek večer mi volal, že se zdrží i přes noc, že to prostě nestíhá. V sobotu ráno jsem se probudila sama, udělala si kávu a řekla si, že mu to tam trochu uklidím. Nikdy mu nevadilo, když jsem mu kancelář uklidila, naopak mi za to vždycky děkoval. Vzala jsem pytel na odpadky, hadry a vydala se do centra.
Hned po otevření dveří mě praštil do nosu nasládlý, ženský parfém, který tam nikdy nebýval. Nevoněl jako osvěžovač vzduchu ani jako moje vůně. V kanceláři nikdo nebyl a bylo tam dusno, rolety stažené a na stole rozházené papíry a prázdné hrnky od kávy. Začala jsem uklízet, sbírala papíry, utírala stůl, když jsem zahlédla něco, co tam nepatřilo.
Tohle nebylo kvůli práci
Na opěradle židle byl přehozený dámský svetřík s vyšívanými kvítky. Rozhlédla jsem se a vedle na polici ležela rtěnka. Otevřela jsem koš a mezi papíry a ubrousky byly i dva, na kterých byly růžové otisky rtů. Srdce se mi rozbušilo. Stála jsem tam jak přikovaná a všechno mi začalo docházet. Jeho neochota, abych tam něco nosila. Jeho podrážděnost. Všechno do sebe zapadlo.
Sbalila jsem svetr, rtěnku a ubrousky do tašky, uklidila papíry, zamkla kancelář a šla domů. Necítila jsem ani vztek ani smutek, ale spíš prázdnotu. Večer přišel domů s úsměvem, jako by se nic nestalo. Sedla jsem si ke stolu, otevřela tašku, vyndala ty věci a položila je před něj. Jeho úsměv v ten moment zmizel. Chvíli jen seděl a nedokázal se mi podívat do očí. Neřekla jsem ani slovo a on taky ne. Po chvíli jsem řekla, že se chci rozvést a on beze slova odešel.
