Článek
Můj sen byl mít střechu nad hlavou – svoji
Vždycky jsem toužila po domě. Ne po luxusu, ale po místě, kde bude zahrada, kde si ráno vypiju kafe a nikdo mi nebude dupat nad hlavou. Po místě, který bude jenom moje. Jenže co si budeme povídat, takovej sen je dneska pro normální ženskou úplně mimo. Makala jsem, snažila se něco našetřit, ale ceny nemovitostí mi házely klacky pod nohy. Ani s hypotékou bych si na dům prostě nikdy nesáhla.
A pak se objevil on. Nebyl to princ na bílým koni, spíš takovej klidnej, normální chlap. Ani mě nějak extra nepřitahoval, ale byl fajn, pozval mě na večeři, psal zprávy, zajímal se. Říkala jsem si, proč ne. A pak jednou jen tak mezi řečí zmínil, že zdědil dům po dědovi. Starší, ale hezkej. Na vesnici, se zahradou. Ve mně to zarezonovalo. Najednou jsem viděla všechno, po čem jsem toužila – a co jsem si sama nikdy nemohla dovolit.
Svatba? Prostě to dávalo smysl
Začali jsme spolu být víc, trávili jsme víkendy u něj v tom domě. On plánoval rekonstrukci, já plánovala, jak si ten život tam zařídím. Nebyla jsem zamilovaná, ale byla jsem rozhodnutá. Nebylo to o citech, ale o životě. Říkala jsem si, že láska není všechno a že se to časem nějak usadí. On byl nadšenej, že má ženskou, co s ním chce být, a já? Já chtěla ten dům.
Když mě požádal o ruku, neřekla jsem ne. Ne proto, že bych si ho neuměla představit po svém boku do konce života, ale protože jsem si neuměla představit, že bych ten dům nechala někomu jinýmu.
A tak jsem se vdala. Přestěhovala jsem se, začala plánovat zahradu, chtěla jsem kytky, možná slepice, třeba i psa. Cítila jsem se, že mám konečně něco, co je moje. A že je to vlastně všechno, co jsem kdy chtěla.
V domě, ale sama
Jenže časem se začalo ukazovat, že to nestačí. Že nestačí mít dům, když nemáš skutečný domov. On byl pořád víc nadšenej z nás, já pořád víc jen z toho místa. Chtěl děti, chtěl budoucnost, chtěl mě. A já? Já chtěla ten klid a ten dům, ale on mi do toho obrazu začal nějak nesedět.
Ne že by byl špatnej, ale já jsem se cítila jako někdo, kdo si hraje na to, co není. A ten dům mi začal připadat víc jako past než jako splněný sen.
Jedno ráno jsem se probudila a věděla jsem, že musím pryč. Že dům nestačí, když vedle tebe leží člověk, kterému nedokážeš dát, co chce. Odešla jsem. Dům jsem nechala jemu.
Dneska jsem zpátky v bytě, co má tři pokoje a žádnou zahradu. Ale spím klidně. A už vím, že i když jsem si myslela, že štěstí je o cihlách a střeše, je to spíš o tom, s kým to všechno sdílíš. Dům bez lásky není domov. A ani nejhezčí zahrada to nezachrání.
