Článek
Zákaz, který všechno změnil
U nás doma bylo všechno v pořádku nebo jsem si to alespoň myslel. Po práci jsem si rád sedl do křesla, zapnul si zprávy, sport nebo starý film. Nebyl jsem žádný závislák, ale televize pro mě byla způsob, jak vypnout hlavu po dlouhém dni. Manželka to ale viděla jinak. Tvrdila, že ji zanedbávám, že raději sleduju cizí lidi než ji. Zkoušel jsem jí vysvětlit, že prostě potřebuji chvíli klidu, ale místo pochopení přišla ultimáta.
Jednoho večera, když jsem si právě naléval čaj a těšil se na fotbal, mi prostě oznámila, že televize je odteď zakázaná. Ovladač schovala a pro jistotu vytáhla i kabel ze zásuvky. Stál jsem tam jako opařený. Měl jsem chuť se smát, ale v jejím pohledu bylo něco, co mě zarazilo. Tvrdila, že dokud nezačneme trávit večery „smysluplněji“, televize zůstane vypnutá.
Pohár přetekl
Několik dní jsem to zkoušel vydržet. Povídali jsme si, hráli stolní hry, ale cítil jsem se jako ve školce. Po týdnu mi trpělivost došla. Televize mi chyběla víc, než bych si chtěl přiznat. Nešlo o samotné pořady, ale o ten rituál, o chvíli kdy mám klid, kdy nikdo nic nechce. Když jsem si chtěl zapnout přenos v notebooku, vyčetla mi, že ji obcházím a že jí na ničem nezáleží. To byl ten okamžik, kdy se ve mně něco zlomilo.
Bez velkých scén jsem si druhý den sbalil pár věcí a odjel na chatu. Chtěl jsem si vyčistit hlavu. Tam, v tichu lesa, jsem si konečně pustil televizi, dal si pivo a poprvé po dlouhé době se uvolnil. Jenže klid dlouho nevydržel, po pár hodinách mi volala, kde jsem, proč se neozývám. Já prostě potřeboval být chvíli sám, bez výčitek, bez řečí.
Tichá domácnost
Když jsem se po víkendu vrátil, doma panovalo ticho. Ani jedno slovo. Ona se tvářila uraženě, já odměřeně. Nešlo o televizi, ale o to, že mi vzala něco, co bylo moje. Chtěla kontrolovat i způsob, jakým odpočívám. A to jsem nemohl přijmout. Trvalo několik dní, než jsme spolu vůbec promluvili. Když jsem jí řekl, že nejsem dítě, které potřebuje dohled, rozplakala se. Prý měla strach, že se od sebe vzdalujeme.
Dnes už vím, že v tom nebyl jen zákaz televize, ale zoufalý pokus o pozornost. Možná jsem opravdu trávil víc času s obrazovkou než s ní. Ale místo zákazu stačilo říct: „Chybíš mi.“ Od té doby jsme nastavili jednoduché pravidlo, televize ano, ale ne místo rozhovorů. A chatu si nechávám jako útočiště, kdyby se svět znovu začal točit jen kolem ovladače.
