Článek
Poslední společné svátky
Ten rok jsme se nijak nelišili od jiných rodin. Stromek stál u okna, cukroví bylo hotové s předstihem a manžel si ze mě dělal legraci, že peču víc, než kdo sní. Smáli jsme se. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to měly být naše poslední společné Vánoce.
Na Štědrý den jsme seděli u stolu, drželi se za ruce a plánovali, kam pojedeme na jaře. Říkal, že se cítí unavený, ale brali jsme to jako důsledek stresu a práce. Večer jsme si pustili film, já usnula s hlavou na jeho rameni.
Ráno, které všechno změnilo
Probudila jsem se do ticha, které bylo jiné než obvykle. Manžel neležel vedle mě. Našla jsem ho v obýváku. Ten obraz se mi vryl do paměti tak hluboko, že se mi dodnes vrací ve snech. Sanitka, světla, cizí hlasy. Slova, kterým jsem nechtěla rozumět.
Bylo po Vánocích, ale pro mě jako by čas přestal existovat. Stromek zůstal stát, dárky nerozbalené, cukroví na stole. Všechno bylo přesně tam, kde jsme to spolu nechali. Jen on už tu nebyl.
První svátky bez něj
Další Vánoce jsem si říkala, že to nějak zvládnu. Že se musím snažit. Všichni kolem mě mluvili o tom, že čas léčí. Připravila jsem stromek, ale každá ozdoba mi připomínala chvíle, kdy mi ji podával on. Při koledách jsem nevydržela v místnosti.
Brečela jsem při vaření, při balení dárků, při zapalování svíček. Nejhorší byl Štědrý večer. Seděla jsem sama u stolu a slyšela v hlavě jeho hlas. Měla jsem pocit, že se udusím vlastním smutkem.
Lidé, kteří to nechápou
Postupem let se očekávání okolí změnilo. Už to přece mělo být lepší. Věty o tom, že bych měla začít znovu žít, slýchám dodnes. Nikdo ale nevidí, co se ve mně odehrává pokaždé, když se přiblíží prosinec.
Pro ostatní jsou Vánoce hezkým obdobím. Pro mě jsou návratem do chvíle, kdy se mi rozpadl svět. Všechno se zpomalí, vzpomínky zesílí a bolest je ostřejší než kdy jindy. Nejde ji obejít ani potlačit.
Proč pořád brečím
Nepláču proto, že bych byla slabá. Pláču proto, že láska nezmizela s jeho odchodem. Každé Vánoce mi připomenou, o co jsem přišla. O společné rituály, o doteky, o obyčejné věty pronesené u stolu.
Slzy přicházejí samy. U první rozsvícené svíčky, u zvuku zvonku, u vůně jehličí. Nejsou stejné jako dřív. Jsou tišší, ale hlubší. Nečekají na svolení. Dnes už se nesnažím tvářit, že je všechno v pořádku. Nedělám velké přípravy. Stromek někdy ani nemám. Pokud brečím, nechávám to přijít. Naučila jsem se, že smutek není selhání, ale důkaz toho, že něco bylo skutečné.
